ARCHIV

Chránit čest stavu lékařského…

Když po roce 1989 ztroskotal pokus disidentské skupiny sdružené kolem Václava Havla ovládnout českou společnost politickou manipulací, podepřenou anarchickou ideologií nepolitické politiky, vznikl politický systém postavený na stranách v tradičním slova smyslu. Dá se mu mnoho vytknout, ale byl to krok správným směrem. To, co se nepovedlo, je vytvoření institucí, které svou povahou nejsou politické, ale přitom mají velký význam pro život společnosti. Dodnes se nepodařilo vybudovat nezávislá veřejnoprávní média: zejména ČT je předmětem lítého boje mezi konkurenčními politickými uskupeními.

Příznačný je i vývoj České lékařské komory. Podle tradice a zákona to měla být nepolitická stavovská organizace, lékařská samospráva, pečující především o řádný výkon lékařského povolání. V prvorepublikovém zákoně se jí ukládá mj. povinnost „chránit čest stavu lékařského“. To je velmi náročná úloha.

ČLK jí zůstává mnoho dlužna. Poté, co se do funkce prezidenta nastoupil dr. Rath, stalo se z ní něco mezi odborovou organizací a málo demokratickou politickou stranou.

Tuto podivnou metamorfózu umožnily nejasnosti v zákonu z roku 1991. Je např. dosti velký rozdíl mezi formluací „chrání čest stavu lékařského“ (před jeho nehodnými příslušníky) a „chrání profesní čest svých členů“, jak se praví v zákoně z r. 1991 (rozuměj před různými nactiutrhači a pomlouvači). Především je však neblahé, když zákon stanoví povinné členství (aby mohl lékař vykonávat svou profesi, musí být členem komory) a zároveň dává orgánům komory („Čestné radě“) právo člena vyloučit. Pravda, vyloučen smí být jen ten, kdo zanedbá povinnost „vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony“ a vyloučený má právo odvolat se k soudu. Po pěti letech pak smí do komory vstoupit znovu. Přesto může hrozba vyloučením působit jako klacek na neposlušné členy (prvorepublikový zákon umožňoval vyloučení maximálně na dobu jednoho roku).

Myslet si, že by se všechno vyřešilo nepovinným členstvím, je iluze. Tím by se komora jen připravila o možnost plnit své poslání a stala by se pseudopolitickou organizací, pouze s tím rozdílem, že by už nebyla monopolní. Problém je v možnosti vylučování, svěřeného do kompetence orgánů komory, a hlavně v tom, že se zdá, jako by „lékařský stav“ v současné době nebyl zralý k tomu, aby mohl spravovat své věci způsobem, jaký zákon předpokládá. ČLK se změnila v populistickou profesní partaj (heslo „platy jako v EU“, rozkrývání „centra opozice“ v revizní komisi).

Na druhé straně se lze sotva divit, že z chaotického prostředí českého zdravotnictví vyvstala tato podivná instituce. V situaci, kdy bylo na socialistický základ naroubováno soukromé podnikání, kdy se chronicky nedostává prostředků, kdy se mezi pacientem a lékařem vrší anonymní hromada přerozdělovaných peněz, přes niž na sebe nevidí, je možné všelicos. Poměr pacient – lékař by měl být poměrem zákazníka a poskytovatele služeb. Sociální stát může pak obrousit hrany tohoto tvrdého vztahu.

V takovém světě by se pak ani ČLK nemusela (a doufejme, že ani nemohla) chovat jako společenství rozvášněných a špatně vychovaných asociálů. A mohla by se snad vrátit ke svému původnímu poslání: „chránit čest stavu lékařského“.

9. listopadu 2003