Prezidentu Gauckovi něco dlužíme

Čtvrteční návštěva spolkového prezidenta Gaucka v Praze navázala na jeho červnový dopis Klausovi. Napsal v něm, že Němci si jsou vědomi své historické odpovědnosti za masakry v Lidicích a v Ležákách, sdílí bolest s obětmi a soucítí s pozůstalými. Český prezident i česká veřejnost přijali dopis jako vstřícné gesto. Často přitom zazněl povzdech „no konečně“, velmi zřídka „kéž bychom dovedli být podobně vstřícní i my“. Následně se zrodil plán krátké, ale významné návštěvy, jež se uskutečnila minulý čtvrtek. Proběhla v době, kdy se prohlubuje rozklad ODS, první stránky novin ovládl případ Dalík a schylovalo se ke komunálním a senátním volbám. Ani tyto události ji nezastínily.

Prezident Gauck se už předem snažil rozptýlit nervozitu hostitelů. V rozhovoru pro středeční MfD na odpověděl otázku, zda očekává, že by česká strana přistoupila se stejnou účastí jako on naopak k uznání poválečného utrpení českých Němců: „Každý národ rozhoduje sám o svém přístupu k dějinám a o své cestě k pravdě. V západním Německu bylo zapotřebí studentského hnutí v roce 1968, aby se v širších kruzích než dříve – a velmi bolestně – hovořilo o vlastní vině a aby více Němců začalo pociťovat empatii vůči obětem nacismu. To bylo a je požehnáním, i když těžce nabytým.“ Na společné tiskovce s Václavem Klausem před návštěvou Lidic pak ještě doplnil, že teď nechce otvírat jiná témata. Nemyslí si, že vše už bylo řečeno, ale vrátí se k nim jindy a na jiných místech.

Prezident Gauck přistupuje k choulostivé záležitosti „společné česko-německé minulosti“ taktně a profesionálně. Ví, že přístup: „tak já jsem se omluvil, a teď se koukejte omluvit taky vy“ je mj. i neproduktivní. Jediné, co člověk může udělat pro své bližní, kteří mají se svou minulostí jakýsi problém, je jít příkladem vstříc, být důsledný ve vyrovnávání s vlastní minulostí - v naději, že to bude k něčemu podobnému inspirovat i své partnery.

A jak zatím dopadli ti partneři?

Václav Klaus neřekl nic nového. Je prý sice stejně jako Gauck přesvědčen, „že je nezbytné, abychom dalším generacím uměli minulost dobře ukázat, aby na ni nebylo zapomínáno“. Zároveň zopakoval svůj starší příměr o zpětném zrcátku, které je důležité, ale nesmí zastírat pohled na přítomnost a do budoucnosti, a poukázal na společnou česko-německou deklaraci: k tomu, co je tam řečeno, nemůže už říci nic nového.

A tady je bohužel jeden problém. Ve čtvrtečních Lidových novinách se píše, že v deklaraci Německo přiznalo zodpovědnost za nacistické represe v době protektorátu a česká strana litovala křivd a utrpení při nuceném vysídlení sudetských Němců. To je výklad všeobecně rozšířený, leč nesprávný: při nuceném vysídlení tedy prý došlo ke křivdám a utrpení, ale kdyby nucené vysídlení proběhlo bez nich, bylo by všechno OK. Jak by proboha bylo mohlo proběhnout bez křivd a utrpení! V deklaraci se místo toho říká jednoznačně: „Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.“ Omyl Lidových novin je pochopitelný, protože tahle dezinterpretace učinila kdysi v Poslanecké sněmovně možným, aby deklarace byla vůbec odhlasována.

Takže nadšení nad „gestem, jaké tu ještě nebylo“, „na které si dosud žádný německý lídr netroufl“, bych při pohledu do vlastních řad spíš tlumil. Luděk Navara v MfD mluví o tom, že Němci se „pomalu a klopýtavě, ale jasně odpoutali od svého nacistického dědictví“ a „Gauckova slova jsou jen součástí tohoto proudu“ (tedy toho pomalého klopýtání?). Přichází se podivnou tezí, že „odpuštění vinu nezakrývá“ a mluví láskyplně o „českých přešlapech.“ A historik Oldřich Tůma zaujal postoj objektivního krasobruslařského rozhodčího, který posuzuje německé výkony v disciplině omlouvání: „Němečtí politici se k událostem druhé světové války vyjadřovali už před Gauckem, ale on udělal velký krok kupředu v razantnosti a emocionálnosti svého vyjádření vstřícnosti k Čechům.“ Doufejme, že podobně, jako v krasobruslení následovaly po trojitých salchowech ty čtyřnásobné, i tady se dočkáme vstřícnosti ještě razantnější a emocionálnější.

Závěr: už od česko-německé deklarace zůstává cosi nedořečeno. Je to náš problém a musíme si s ním poradit sami, v tom má prezident Gauck pravdu, on může nanejvýš jít příkladem vstříc. Myslím si to taky a dokonce jsem to už dávno napsal, problém je jen v tom, že to v praxi nějak pořád nefunguje. A pokud bude německá vstřícnost i do budoucna narážet na zeď české neochoty, může se snadno stát, že začne být v Německu považována za nemístné flagelantství. Bude to i naše vina.

Lidové noviny 15. října 2012