Chvála polistopadového režimu

Polistopadový režim je na tom dnes špatně. Uplynulo dvaadvacet let od převratu a zdá se, že většina obyvatel ho už má plné zuby. Představovali jsme si totiž tehdy, v listopadu 1989, něco nového, lepšího a krásnějšího. Co přesně, to jsme tehdy nevěděli.

Teď je tu hospodářská krize, která se promítá i do sociální situace mnoha lidí. Její dopady jsou ještě výraznější, když je poměřujeme někdejším sloganem „za Komárka bude za korunu marka“. S představami o pravdě, lásce, svobodě a spravedlnosti je to trochu podobné.

Veřejnost je rozhořčená, zdvihá se tsunami lidového hněvu. Výraznými postavami jsou dnešní potomci Jánošíka a Robina Hooda: Slávek Popelka, který věří, že hlavní je všechno rozmlátit, pak bude dost času přemýšlet, co místo toho. Tykadlový Roman Smetana a kuličkový atentátník Pavel Vondrouš. S hněvem lidu souzní populární umělci: Michalem Vieweghem už od února zmítá vztek motivovaný četbou dvou českých deníků. Vojtěch Dyk se hlásí k myšlence defenestrace: vlítnout na to a vyházet politiky z oken. A stařičký písničkář věří, že když se vyhází z oken pár nebezpečných volů, uleví se nám všem. Umělci se snaží postihnout a pěkně zformulovat to, co lidé nejasně cítí, s nadějí, že když se to povede, budou se pak lidem ještě více líbit. Je to konec konců pochopitelné.

Další přátelé lidu jsou odboroví předáci. Snaží se proud lidového hněvu usměrnit podobným způsobem jako usměrňoval v Furmanovově románu rudý komisař hněv živelného revolucionáře Čapajeva: totiž na kolesa politických mlýnů. Vědí, že sto tisíc lidí na náměstí, zvlášť když dělají velký kravál, vydá za dva miliony voličů a taky voliče ovlivní.

Podobně se činí opozice (ČSSD, o KSČM darmo mluvit). Výroky poslanců v zasedací síni si nezadají s tím, co zní na ulicích a na prknech, co znamenají svět: „Vám je úplně jedno, že ti lidi budou spát pod mostem, že nebudou mít co do huby, vy duby, vy měkkoty, vy pařezy.“ Jsou přesvědčeni, že hněv lidu je vynese do vládních křesel, což je velmi dobře možné. Zároveň věří, že až se tam ulebedí, lid se buď hněvat přestane, nebo mu to už nebude nic platné. To je nemístný optimismus.

A konečně pan prezident: společnost je rozeštvaná, mohou za to pisálkové a média (někteří a některá, s některými pisálky je naopak třeba počítat). Je třeba ji sjednotit. Taky je problém se soudcokracií, překáží demokratickému vládnutí. Ve světě i u nás zuří třídní boj mezi kapitalismem a socialismem. Největší nebezpečí představují doma pravdoláskaři, ve světě levicoví liberálové, bruselští byrokrati a ideologové globálního oteplování. Soupis ismů je bohatší než ten, který byl k dispozici na školeních VUML. Vládu není dobré svrhnout, jen se musí dávat pozor na to, aby nemohla nic dělat. Heslo zní: rovnost, volnost, suverenita.

Myslím, že by to chtělo trochu střízlivého uvažování. To, v čem dnes žijeme, má veliké vady. Polistopadovému režimu se vyčítá, že je semeništěm politických manipulátorů, zlodějů, korupčníků a tunelářů. Jeho krátké dějiny provázejí neustále zadrhávající politika, slabé a nevábné politické strany, vlády, hroutící se jako domečky z karet. Nůžky mezi bohatými a chudými se rozvírají (jak by ne, dřív tu žádní bohatí nebyli).

Ve stínu všech těch vad lze snadno přehlédnout jeho přednosti: vznikl z trosek toho předešlého. Ten se nám zajídal, v jeho základech bylo zabudováno přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist. Převrat znamenal návrat hodnotám, na nichž stála naše společnost v minulosti, k příkazu lásky k bližnímu a k tomu, že bližní je i nepřítel (a proto není slušné ho např. vyhazovat z oken). Podařilo se obnovit základní občanská práva a svobody, tradiční politiku, postavenou na politických stranách, dát prostor soukromému vlastnictví a svobodnému podnikání. Naše státní existence je pojištěna účastí v nadnárodních organizacích svobodného světa, v NATO a v EU. To nejsou žádná abstrakta, týká se to i praktického života každého z nás: neexistuje např. žádný numerus clausus v zaměstnání, na školách a při vystupování na veřejnosti. Kdyby toho všeho nebylo, sdíleli by dnes pánové Popelka, Smetana, Vondrouš, Viewegh, Dyk ad. společnou ubikaci někde na Špilberku.

Režim má pochopitelně velké slabiny a nedostatky. Souvisí to s tím, že lidé, kteří jej budovali, jmenujme jen ty nejčastěji uváděné a patrně nejvýznamnější, Václava Havla a Václava Klause, byli obyčejní smrtelníci a jako takoví měli veliké chyby. Je třeba je věcně kritizovat. Ale polistopadový režim má základní výhodu: je reformovatelný. Je otevřen havíčkovské a masarykovské tradici, politice reforem.

Proto je dnes třeba ze všech sil bránit polistopadový režim. Bohužel, jak se ukazuje, ho musíme bránit především před námi samými.

Mladá fronta Dnes 12. října 2012