ARCHIV

Je dlouhý mír bezpečnostním rizikem?

V Evropě vane vítr zleva…

Spojené státy a Izrael byly podle jednoho z průzkumů veřejného mínění označeny za největší hrozbu světovému míru. Důvodů k tomuto na první pohled šokujícímu závěru může být mnoho. Stylizace otázek. Fakt, že vlivová místa západních universit a valné části médií obsazují především sympatizanti levice, kteří s USA a jejím "nohsledem" Izraelem bojují celý život, alespoň ústy, perem a obrazem. Fakt, že řada evropských politiků trávila mládí bitkami s policií, která pro ně představovala prodlouženou ruku imperialistů a sionistů. Že někteří měli mezi arabskými teroristy dobré známé. Nebo ne, Josko Fischere? Postoje veřejnosti jsou tímto vším nutně dotčeny.

…a ztrácí ostražitost

Mezi Evropou na jedné straně a USA s Izraelem na straně druhé existuje navíc jeden zásadní rozdíl. Západní Evropa již téměř šedesát let nezná pach krve, zatímco USA a Izrael představují frontové státy. Američané jsou angažovanou velmocí, Izrael žije ve stavu permanentního ohrožení celou svoji existenci. Lze tedy tvrdit, že tyto země pojmu fyzická hrozba rozumějí bezprostředně.

Pro Evropu je pojem fyzické ohrožení výhradním námětem teoretických debat. Rok 1945 je daleko. Teroristé se zde sice vyskytují, zatím však neútočí. Veřejnost oblast bezpečnosti jakožto kolektivní hrozby považuje za cizí a vzdálenou. Již dvě generace nevědí, jak vypadá násilná smrt ve velkém. Občasné přepadení banky spojené se střelbou se týká mizivého počtu osob, a navíc je zkušeností jiného původu.

Pod těmito politickými motivy však může bublat něco mnohem hlubšího. Možnost, že dlouhodobý mír není tak bezchybným dobrem, za jaké ho považujeme.

Triumf banalit

Civilizace je bezpečná tehdy, mají-li její občané zakódovaný smysl pro nezbytnou ostražitost. Tento smysl jim umožňuje analyzovat, co je událostí banální a co je událostí podstatnou. Dokud existují (a mají vliv) pamětníci posledních jatek, je společnost ve stavu psychologické rovnováhy.

Udržet tuto rovnováhu navěky ovšem není možné. Trvá-li mír celé generace, dochází k nezbytnému posunu ve společenských preferencích:od událostí zásadních k těm banálním. Jistou brzdu v cestě ke ztrátě soudnosti může představovat vážná ekonomická situace či chaos na poli kriminality. V této minutě je však Evropa bez brzd.

Evropa se tak ocitá v situaci slepce, který se šťastně vyhnul tříkolce, aby vstoupil do jízdní dráhy tanku. Její duševní obzor fascinují homosexuální biskupové, právo na euthanasii a legalizace měkkých drog. Tato, svou povahou druhořadá témata jsou velmi nebezpečná. Jejich medializace vyvolává klamný pocit, že společnost dosud nejen nespí, ale řeší potíže existenčního typu. Ve skutečnosti jde o formu dopingu, která nahrazuje přirozený zápas se zlem. Odebrání těchto zástupných témat (dopingu) společnost neaktivizuje, pouze rozzuřuje.

Z takových úvah nelze učinit optimistický závěr. Triumf banalit skončí až ve chvíli, kdy začnou zdravotníci vynášet mrtvé z Bati na Václavském náměstí po opakovaném výbuchu. Teprve potom začneme uvažovat, co a kdo je opravdovou hrozbou míru. Čím déle budeme na tuto chvíli čekat, tím bude toto vystřízlivění strašlivější.

P.S.: Těm, ve kterých snad budím dojem válečného štváče, sděluji, že jsem se v místech postižených tímto běsem pohyboval. Netoužím po tom znovu.

Zdeněk Švácha