ARCHIV

Co je „odéesácké myšlenkové schéma“?

Projev , který přednesl Václav Klaus na kongresu ODS, je jakousi politickou závětí tvůrce a dlouholetého předsedy strany. Je ho třeba brát se vší vážností – mimo jiné i proto, že – ať už to zamýšlel nebo ne - opět souhrnně odpovídá na otázku, co že je to „odéesácké myšlenkové schéma“, o jehož existenci řada oponentů, ale i spolustraníků pochybuje.

Klausovo vystoupení opět potvrdilo, že základem „schématu“ je jakýsi podivný mesianismus. Českou společnost odedávna ohrožuje démon levice: „Vždy to u nás byla levice, kdo v různých podobách - nejvyhroceněji v podobě komunistické - vedl naši zemi od problému k problému, od ztráty státní suverenity ke komunistické totalitě.“ Až do vzniku ODS přitom česká veřejnost neměla možnost skutečné politické volby. Teprve ODS je „autentická pravicová síla“. Osou politického života v ČR je její zápas s levicovým ďáblem.

Přitom není třeba hájit jen současnou linii strany, stejně důležitý je i ortodoxní výklad minulosti, obhajoba linie strany proti negativistické, „svévolné a manipulativní interpretaci“ jejího minulého úsilí. Klaus polemizuje s pomyslnými oponenty, kteří se chtějí dívat dopředu a žít ne tím, co bylo, ale tím, co bude. Tato cesta je prý sebevražedná: pokud si ODS nechá vzít „svůj“ obraz minulosti, stane se pravdou nějaká varianta obrazu „spálené země“, „který je již delší dobu výchozí základnou pro útok na podstatu a smysl existence ODS a pravice v České republice vůbec“. Pro Klausovo ideologizování je typické myšlení v krajnostech, buď – anebo. Když je vystaven sebemírnější kritice, připadá si zjevně, jako by se octnul nahatý na Václavském náměstí. Každé kritice nemusí jít o to, jeho osobně či jeho politické dílo jednoduše zničit. Ostatně řeči o spálené zemi jsou stejně ujeté jako tato hysterická sebeapologie.

Proti ODS v Klausově pojetí stojí sešikované řady nepřátel: političtí protivníci, média, obtížné finanční podmínky (!), účinné kampaně vlivných skupin tzv. nepolitické politiky. Zcela zvláštní úlohu přisuzuje Klaus médiím: „Dlouho jsme si mysleli, že budou svobodná média postupovat víceméně objektivně a že nám budou nejen kritickými oponenty, ale i vnímavými partnery, kteří uznají naše silné stránky a naše pozitivní činy v nelehké cestě za svobodou.“ Nestalo se tak: „Nemalá část médií se … z různých důvodů postupně začala chovat jako naši protivníci, jako soupeři, jako spoluhráči našich politických protihráčů“. Tak se „vytvořila politická síla, která začala otevřeně hrát proti nám“. Tenhle černobílý obrázek je třeba trochu upravit. V okamžiku, kdy ODS na troskách OF vznikla a začala se prosazovat, musela bojovat s nepřízní médií, jež tehdy byly zcela pod vlivem Pravdy a Lásky. Klaus ovšem zahájil svou kariéru tak, že se vetřel do OF, aniž by Havlovi a spol. předem vysvětlil, jaký je jeho program a jaké jsou jeho ambice. Schůdné to sice bylo, eticky mi to přece jen úplně nesedí. Jakmile se stala nejvýznamnější vládní stranou, začala ODS média, dosud nakloněná spíše Hradu, systematicky planýrovat. Významnou roli tu sehrál neoficiální ministr informací Klausovy vlády Josef Zieleniec, který si dokázal vytvořit solidní novinářskou lobby. Ještě před svým zběhnutím ji pak postupně převáděl do tábora nepřátel. Když by nyní Klaus rád komunikoval s voliči i mimo mediální svět, formuluje vlastně jen to, o co se ODS pokouší už drahnou dobu, tj. vytvořit si vlastní mediální svět, ohleduplnější než ten stávající.

Stejně významný jako vnější nepřítel je i ten vnitřní: „I v ODS je řada lidí, kteří si myslí, že nás jasně formulovaná politika poškozuje, že je lepší zahalit se do neurčitě šedého kabátu, protože - když se to tak vezme - všichni přece máme více méně společný cíl, a tím je blaho země a její prosperita. Že tedy stačí jenom "posunout akcenty" …“ Pokud jde o techniku, někteří v ODS klesli už tak hluboko, že „neprosazují svůj názor uvnitř ODS, ale individuálně se obracejí na média a ve snaze levně se zviditelnit“ a média je pak obletují, aby mohla spekulovat o rozhádanosti, či naopak o autokratických poměrech v ODS. Objevují se náznaky ideologie, která chce stírat rozdíly mezi pravicí a levicí, přichází s tezemi o „mizení politiky“, „vyprazdňování ideologie“ , s argumentací typu "vodovod či nová silnice v obci nebo dálnice tam či onam, nejsou ani pravicové, ani levicové". Tím ovšem ODS prý předává svým protivníkům vše, co si až dosud vybojovala, dobrovolně se zříká své tváře a své podstaty a je na nejlepší cestě rozmělnit a nakonec sebevražedně zničit sílu, čitelnost a fundament, který přinesla do naší polistopadové politiky a na němž postavila svou existenci a své úspěchy.

Z toho plyne: základem „odéesáckého myšlenkového schématu“, které existuje a je vkladem Václava Klause, je fundamentalistické pojetí politiky, podle něhož je jejím základem věčný boj (v tomto případě pravice s levicí). Politika jako způsob komunikace, úsilí o konsensus, „technika přátelství mezi lidmi“, jak říká Rádl, je až někde v druhém plánu. Pro spravedlnost je třeba říci, že v praktické politice se Klaus od této fanatické ideologie často odchyloval, a proto byla jeho praktická politika často lepší než jeho zásady. Klausovým potenciálním nástupcům chybí jeho bezprostřední talent pro politickou improvizaci v obtížné situaci (při dělení ČSFR, po volbách v roce 1998). Směrodatné tedy je, nakolik se prosadí ti, které Klaus mezi řádky kritizoval (dal si ovšem velký pozor, aby nepadla žádná jména) a kteří o slabinách „odéesáckého myšlenkového schématu“ zjevně něco vědí. V první řadě Petr Nečas.

Kratší verze článku vyšla v Mladé frontě Dnes 16. prosince 2002