Tisíckrát pohřbeny, znovu ožívají

Řeč je o Benešových dekretech. Jednalo se o nich znovu v Evropském parlamentu, z iniciativy mj. maďarského právníka Imre Juhásze. Maďarsko se opět dostalo do zorného pole českých novinářů. Věc by si zasloužila přece jen trochu víc než pitomé poznámky o tom, že obhájci dekretů i jejich kritici se navzájem potřebují. O co tedy jde?

Zmíněný Imre Juhász spolu s Alidou Hahn-Seidl ze SRN se obrátili na Evropský parlament s peticí, která se týká primárně vyhlášení Národní rady SR z 20. 9. 2007 „o nedotknutelnosti poválečných dokumentů k uspořádání poměrů po druhé světové válce“. Usnesení je v podstatné věci prakticky totožné s usnesením Poslanecké sněmovny PČR z 24. 4. 2002: „právní a majetkové vztahy, které vznikly těmito rozhodnutími, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.“

Petice žádá EP, aby požádal Slovensko o zrušení tohoto vyhlášení, aby posoudil slučitelnost dekretů s právním řádem EU a přiměl slovenské orgány, aby se omluvily příslušníkům maďarské a německé menšiny za utrpěná příkoří, poskytly jim důstojné odškodnění a povolaly k zodpovědnosti dosud žijící osoby zodpovědné za zločiny proti lidskosti spáchané na slovenských Němcích a Maďarech. Pokud Slovensko náležitě nezareaguje, měla by Evropská rada konstatovat, že porušuje zásady 2. článku Smlouvy o evropské unii a pozastavit mu členská práva. Požadavky jsou, jak vidno, velmi tvrdé.

Autoři předali petici do parlamentu 12. 1. 2012, ujal se jí europoslanec Zoltán Bagó (FIDESZ). Byla označena za formálně přípustnou a začal se jí zabývat petiční výbor, který požádal o stanovisko Evropskou komisi a zařadil ji na program schůze na 20. září 2012. To se taky stalo.

Stanovisko EK nepřineslo nic překvapivého: tvrdí se v něm, že Benešovy dekrety byly přijaty před přistoupením SR do EU a nemají dnes účinnost, jež by byla v konfliktu s unijním právem. Je věcí členského státu, jak vychází vstříc závazkům ohledně základních práv, plynoucích z mezinárodních smluv a vnitřních předpisů. Petent by se měl obrátit na státní orgány a odvolat se může k Evropskému soudu pro lidská práva.

Při projednávání v petičním výboru podpořil ovšem toto stanovisko jen rumunský sociální demokrat Victor Boştinaru. Za petici se postavili maďarští europoslanci, a to nejen Zoltán Bagó, Ágnes Hankiss (oba FIDESZ) a Krisztina Morvai (Jobbik), ale i socialista Csaba Tabajdi. Maďarské stanovisko podpořili němečtí europoslanci Peter Jahr (CDU) a Gerald Häfner (zelení), a lotyšská europoslankyně Tatjana Ždanoka (zelení). Jinak už v rozpravě nikdo z poslanců nevystoupil. Nato předsedkyně výboru Erminia Mazzoni, která schůzi řídila, konstatovala, že na základě převažujícího mínění rezoluce zůstává na pořadu jednání a výbor pozve představitele slovenské vlády, aby se k věci vyjádřili.

Problém Benešových dekretů je tedy opět na pořadu dne. Odporují základním principům, na nichž stojí právo zemí euroatlantického okruhu (především nepřípustnost kolektivní viny a retroaktivity). Zároveň je z politického hlediska zjevné, že jakákoli podstatná změna stavu, který se vytvořil na základě jejich „aplikace“, byla už v roce 1990 nemožná: šlo o masový zločin velkého rozsahu a přitom od jeho spáchání uplynulo už mnoho let. To ale neznamená, že by se nedalo či nemělo dělat nic. To, co bylo už tehdy možné, bylo usilovat o „zmírnění následků některých křivd“ cestou dohody mezi právními nástupci pachatelů a zástupci postižených. Místo toho se českým politikům a jejich novinářské a historické lobby podařilo dosáhnout toho, že se celá věc zakonzervovala a odložila v naději, že se na ni pod tlakem „společné budoucnosti“ zapomene. Slovenští politici se vydali bohužel v českých stopách. Příklady táhnou, hlavně ty špatné. Zůstala tu nepohřbená mrtvola, která se rozkládá a otravuje ovzduší. Ačkoli německá politická reprezentace se s tímto českým (a slovenským) přístupem z nezbytí smířila, menší postižené státy (Maďarsko, ale částečně i Rakousko) s ním mají větší problém. Záležitost se jich týká bezprostředněji než Německa.

Jde o středoevropský problém: západní demokracie ve shodě se Stalinovým Ruskem nakonec požehnaly masové deportace obyvatelstva spojené s majetkovými konfiskacemi. Musely vědět, že probíhají a budou probíhat nelidsky. Rusko pak hravě ovládlo středoevropský prostor, kde žili pohromadě pachatelé a oběti a byl pro Rusy už jen proto snadno ovladatelný. Západ naopak na mnoho let ztratil na toto teritorium jakýkoli politický vliv. Konflikty vzniklé v minulosti ohrožují středovýchodní Evropu i dnes a činí ji potenciální chutnou obětí pro imperiální choutky z východu. Ta situace je krajně nebezpečná, i když nevím, co se s ní dá ještě dělat. Něco by se s ní však dělat mělo.

Lidové noviny 26. září 2012