Na obranu svobody slova

Minulý týden jsem zveřejnil článek „Bouře v muslimském světě“, kde jsem si postěžoval na nedostatečnou obranu svobody slova vládou Spojených států. V internetových diskusích mi mnozí čtenáři dávali za pravdu, našli se ale i takoví, kteří mně nazvali šílencem. Zazněl i názor, že „svoboda slova se nevztahuje na provokace“. V dnešním článku neřeknu nic převratně nového; ti, kdo jsou jednoznačnými zastánci svobody slova, se nemusejí obtěžovat se čtením. Považuji ale za nutné znovu vysvětlit, jak to se svobodou slova je a proč je tak důležitá, protože každému to jasné není. Konec konců stojí za to si zopakovat, proč bychom měli hájit svobodu slova, neboť žádná svoboda není samozřejmá, a jak se kdysi vyjádřil prezident Ronald Reagan, vždy jsme jen jednu generaci od možné nesvobody.

Svobodu slova můžeme nazvat matkou všech svobod. Nemáte.li svobodu slova, jsou vám všechny ostatní svobody k ničemu. Chybí-li svoboda slova, lidé se nedovědí o potlačování jiných svobod. Chybí-li svoboda slova, nemůžete svolat nějaké shromáždění, i kdyby nakrásně svoboda shromažďování existovala. Snad by se vám hodila svoboda cestování: Mohli byste se odstěhovat ze země, v níž existuje svoboda cestování, ale nikoli svoboda slova. (To je situace dnešního Ruska, kde sice svoboda slova existuje, ale v podstatě jen na papíře. Vycestovat ale je stále možné.)

Omezení svobody slova

Má být svoboda slova naprosto neomezená? Domnívám se, že nikoli. Nelze například zveřejňovat státní tajemství. Nelze beztrestně pomlouvat druhého člověka. Nicméně v prvním z těchto případů je vymezeno zákonem, co je státní tajemství, a rovněž je zákonem vymezeno, kdo k němu má přístup. I zde je ale třeba být ve střehu: Státní moc by mohla účelově prohlašovat za státní tajemství stále více věcí, takže by svobodu slova nemístně omezovala.

Pokud jde o pomluvy, rozhoduje soud. Proti pomluvám se lze – alespoň teoreticky – v právním státě bránit. Samozřejmě je otázka, zda je to účelné. Autor těchto řádků byl mnohokrát veřejně pomluven a nikdy se satisfakce nedomáhal, protože to nepovažoval ani za nezbytné, ani za účelné, přestože by přinejmenším v některých případech nebyl bez šancí.

Diskuse o svobodě slova se ale odehrává na pozadí civilizačního střetu mezi islámem a Západem. Islamisté chtějí trestat ty, které považují za ruhače, i na území, které nespadá pod jejich jurisdikci. Ti, kteří je ať už skutečně nebo jen domněle urazili, se musejí skrývat i ve své vlasti. V takové situaci se

najdou lidé, kteří soudí, že by se urážky, či, chcete-li, provokace islamistů měly zakázat.

Problém tohoto přístupu je nasnadě: Kdo bude rozhodovat o tom, co je či není provokace? V určitém případě se to zdá být jasné, ale jakmile bychom svobodu slova omezili nějakým jednoduchým výrokem, třeba: „Svoboda slova je zaručena, ale nesmí se jednat o provokaci“, máte rázem po svobodě slova. Bylo by to stejné jako v posledních letech před sametovou revolucí, kdy protagonisté režimu tvrdili, že svoboda shromažďování je u nás zaručena, ale neplatí pro antisocialistické síly. (A je celkem jedno, že za ty „antisocialistické síly“ považovali třeba i trockisty.)

V Pákistánu každý rok proběhne několik soudních procesů s křesťany, kteří jsou obviňováni z rouhání proti islámu. Přitom za takové rouhání hrozí trest smrti, který byl v mnoha případech udělen. Nebudeme.li střežit svobodu slova, je jen otázkou času, kdy dopadneme podobně. Islamisté nyní navrhují celosvětový zákaz znevažování jejich náboženství. Kdyby k něčemu takovému došlo, znamenalo by to celosvětové uznání nadřazenosti islámu. Protestuji.

Poslední bouře v islámském světě se rozhořely kvůli krátkému filmu na YouTube, který měl znevažovat islám. I naši rozhlasoví, novinoví a televizní komentátoři neopomněli poznamenat, že film byl opravdu ošklivý. Vypadá to, že ho natočil nějaký Kopt, který se přestěhoval do Spojených států. Vzhledem k napjatému soužití Koptů a muslimů v Egyptě, v němž Koptové tahají za kratší konec, měl možná tento muž plné právo vnímat islám jako ošklivý. (Tím spíše nyní, kdy se ho islamisté pokoušejí zabít.) Ale to, zda film byl pěkný či ošklivý, je zcela mimo meritum věci. Film přece nebyl povinný. Po islámských bouřích ho patrně shlédlo mnohonásobně víc lidí, než si ho vůbec všimlo předtím.

Někteří komentátoři šli dokonce až tak daleko, že označili autora filmu za viníka smrti protestujících v různých islámských zemích, případně smrti amerického velvyslance a jeho ochranky v Benghází. Proti takovým názorům je třeba ostře se ohradit. Viníkem je ten, kdo zabíjí, nikoli ten, kdo v Kalifornii natočil film, ať už jakýkoli. Označovat autora filmu za viníka je stejně ohavné, jako tvrdit o znásilněné ženě, že si za své znásilnění může sama, protože (třeba svým oblečením) „provokovala“. Bohužel, tento způsob uvažování je na Západě rozšířený až hanba: Izrael považuje za „hrozbu míru“ více Evropanů než Írán, který výslovně hrozí, že Izrael vymaže z mapy. Jistě, svým způsobem skutečně platí, že kdyby Izrael neexistoval, měli bychom méně starostí. Ovšem bude-li z mapy skutečně vymazán, budeme mít starostí neskonale více.

Na závěr zmíním ještě jeden aspekt. Ano, pokud bych jako pastor apeloval na jednotlivce, musel bych mu říci, aby zbytečně neprovokoval. Připomněl bych mu slova apoštola Pavla: „Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá.“ Tuto pravdu ale nemůžeme někomu vnucovat. Svobodu projevu je nutno hájit; všechny alternativy jsou podstatně horší. Samozřejmě, vždy je snazší hájit člověka, který tvrdí to, co si myslíme i my. Ale svoboda slova je svoboda i pro lidi hloupé, zpozdilé a… provokující.

Dan Drápal, 20. září 2012