ARCHIV

Problémy s „tlustou čarou“

Minulou středu vydali prezidenti Rau a Kwaśniewski společné prohlášení k problému deportací v Evropě. O něco dříve zamítla správní rada Fondu budoucnosti návrh Sdružení sudetoněmeckých spolků na humanitární gesto vůči zvlášť těžce postiženým obětem „odsunu“. Obě věci – prohlášení prezidentů u zamítnutý návrh – mají leccos společného.

Za prvé, obojí se týká záležitosti, kterou česká politika i veřejnost vnímá jako nepříjemnou a zároveň definitivně vyřízenou. Za druhé, kdekdo se k tomu vyjadřuje, ačkoli ani o jednom, ani o druhém u nás nikdo pořádně nereferoval – krátké prohlášení prezidentů nebylo zveřejněno ani ve výtahu, zato se mediálními kanály šíří prefabrikované spekulace české diplomacie, že mělo být vnuceno k projednání visegrádské čtyřce (pokud se na pořad jednání opravdu dostane, tak nejspíš kvůli nim). Tak se vracíme k bolševickým manýrám: u choulostivých věcí není důležité vědět, o co jde, nýbrž jen „udělat si názor“. Za třetí, obě iniciativy jsou víc než umírněné. A konečně, obě se u nás setkaly se strohým odmítnutím.

V prohlášení prezidentů se hovoří o přesídlení, útěku a vyhnání (Němců) jako o důsledku války rozpoutané nacistickým režimem. Konstatuje se, že každý má právo truchlit nad svými obětmi – je však třeba zabránit tomu, aby vzpomínky a smutek Evropu znovu rozdělily. Proto je nutno odmítnout nároky na odškodňování, vzájemná veřejná obviňování, vypočítávání zločinů a ztrát. Je ovšem zároveň zapotřebí znovu zhodnotit a zdokumentovat všechny případy přesídlení, útěku a vyhnání v Evropě dvacátého století, a vést o tom, jak to zařídit, upřímný celoevropský dialog, jehož by se zúčastnili i politici. Takový postup by pomohl upevnit evropskou jednotu.

Je zjevné, že podnětem k prohlášení byl neklid, vyvolaný v polské společnosti projektem Centra proti vyhánění a snaha projektu čelit. Prohlášení obsahuje alibistickou tezi o příčině a následku (ve skutečnosti německý teror vyhánění vysvětluje, ale neospravedlňuje), odmítá odškodnění obětí vyhánění (oběti nacismu ovšem odškodněny byly) a dokonce i vypočítávání zločinů a ztrát (jak lze bez toho vyhnání zdokumentovat?) Na druhé straně prezidenti uznali, že jde o otevřený problém, že je to oprávněně část širšího evropského problému, že by se o něm mělo veřejně mluvit na evropské úrovni a že by se rozhovoru měli účastnit i politici.

Odpor českých politiků k prohlášení je pochopitelný, tento závěr je v rozporu s jejich přesvědčením, že za minulostí již byla učiněna „tlustá čára“. Zatímco prezident Klaus se domnívá, že zbylé otázky by se měly řešit bilaterálně (např. mezi Čechy a Němci, mezi Slováky a Maďary), Špidla prezidentům naopak vytýká, že svůj nápad předem nekonzultovali na celoevropském fóru. To jsou dvě shodné cesty k zazdění problému: buď se svěří dvěma stranám, které se nedohodnou, nebo se předem svolá tak široké grémium, že se rovněž na ničem nedohodne. Žádná iniciativa by pak nevznikla.

Návrh Sdružení sudetoněmeckých sociálních spolků na humanitární gesto vůči zvlášť těžce postiženým je trochu podobný příklad. Navrhovatelé přišli s projektem dobrovolného humanitárního gesta, na něž není právní nárok. Týká se obětí „excesů“ a to jen těch, kteří nebyli aktivními nacisty. Přesněji řečeno těch z nich, kteří utrpěli těžké a trvalé fyzické (v druhém plánu možná i psychické) újmy na zdraví. Jde asi o dva tisíce lidí. Nikdo z nich nesmí dostat víc než oběti nacismu. S návrhem čekali jeho autoři až do doby, kdy bude odškodnění obětí nacismu na dobré cestě.

Návrh byl ovšem zamítnut, a to se zdůvodněním, které je v něm předem vyvráceno (že neodpovídá česko-německé deklaraci a poslání a statutu Fondu).

Přesto lze konstatovat, že tlustá čára za minulostí se nám nějak nedaří. Minulost pořád někde prosakuje, vláda a politici drží sice usilovně prsty na děrách v potrubí, ale jak se zdá, dá jim to čím dál tím víc práce.

Tlustá čára je ovšem zapotřebí. Dá se však udělat teprve tehdy, až budou otevřené záležitosti korektně uzavřeny. Což se zatím nestalo.

Mladá fronta Dnes 4. listopadu 2003