Na prahu další normalizace?

Události na domácí politické scéně nabyly v posledních týdnech nebývalý spád.

Vypukla a rozvíjí se „rebelie“ v ODS. Podobá se té, kterou kdysi uspořádali Tlustý a spol., je ale mohutnější a lépe připravená. To, že se v „rebelii“ sdružili v první řadě lidé Nečasem odstavení, je lidské. Zároveň poslanec Šťastný, dosud v pozadí, je známý dobrým vztahem k prezidentovi. O povaze vazeb na Hrad lze jen spekulovat ve škále od ideové a duchovní inspirace zakladatelem ODS až po přímé politické řízení, pravda bude nejspíš někde uprostřed.

Hodně vypovídají i zárodky ideologie, s níž „rebelové“ vystupují: je to šťastná syntéza fundamentalistické „pravicovosti“ a a populismu: kritika zvyšování daní a daňové progrese, protesty proti daňovému „trestání“ pracujících důchodců a živnostníků; kritika důchodové reformy, opatření ve zdravotnictví, církevních restitucí. Řešením mají být „strukturální reformy“ a dokončení procesu privatizace státního majetku.

Na vzpouru zareagoval nepřímo, ale pozoruhodně premiér Nečas. V krátké pasáži ze závěru svého zahajovacího projevu na Sněmu Svazu průmyslu a obchodu v Brně (působí trochu neorganicky a tak budí dojem, že se tam dostala dodatečně) zkritizoval některé politiky (a vlastně i novináře) kvůli podpoře ruské punkové skupiny Pussy Riot a podpoře údajných politických ambicí tibetského duchovního vůdce dalajlámy. Obhajoba lidských práv musí podle premiéra brát ohled na hospodářské zájmy ČR (jde jmenovitě o Rusko a Čínu).

Rebelové i Nečas se, jak vidno, shodnou na jedné věci: totiž na kritice koaličního partnera, TOP09. Je pravda, že Schwarzenberg si líbivou předvolební akcí ve prospěch Pussy Riot sám naběhl (mělo jít o podporu obětí politické represe, o nic víc a nic míň), ale to není podstatné. Celá rebelie vypadá jako frontální útok na spolupráci ODS s TOP09. A Nečas, který se doposud snažil za cenu kompromisů koalici držet při životě, se k útoku takhle přihlásil.

Jakoby samospádem se u nás rozjíždí jakýsi pokus o „normalizaci“ situace vzniklé v éře Mirka Topolánka. Ten chtěl z praktických důvodů překlenout propast v občanském táboře, vzniklou v důsledku tzv. Sarajevského atentátu, vzal do koalice zelené a do vlády Schwarzenberga. Zjevně považoval tu věc, a vůbec celou antinomii Klaus – Havel, za něco překonaného (právem), a nutný spor se svým předchůdcem a hlavním politickým soupeřem neřešil, jako Pilip nebo později Kasl, emigrací do Havlova tábora, nýbrž snažil se v zájmu strany, jíž stál v čele, propast přemostit. Dělal to spontánně, neobratně, bez programu, ale byl to jakýsi živelný pokus postavit českou politiku na něčem jiném, než na směsi planého doktrinářství a pokoutních intrik (na čemž čem stála od dob dr. Edvarda Beneše). Je třeba konstatovat, že tento pokus ztroskotal.

A tak se postupně vrací na výsluní Václav Klaus, představitel politiky benešovského ražení: na jedné straně nesmiřitelný boj kapitalismu se socialismem, na druhé opoziční smlouva.

Problém dnešní posttopolánkovské ODS je v tom, že v ní dominují „slušní lidé“ (Masaryk kdysi říkával „hodní lidé“ a nemyslil to vůbec jako chválu), např. Petr Nečas nebo Miroslava Němcová. Lidé bez postranních nekalých ambicí, oddaní politice jako úřednické kariéře. Jen se zdá, že jim chybí fundament, nějaké vlastní politické přesvědčení, a tak když hrozí konflikt s jejich „dalajlámou“, nejsou schopni odolat.

Klausova koncepce vychází z péče o suverenitu ČR. ČR je malá a musí se neustále vymaňovat z osidel Bruselu. Aby vyvážila tuhle gravitaci, hledá protiváhu v BRICS (což je v tomto pojetí především Rusko, pak chvíli nic, pak Čína, a pak už vůbec nic). Inspirace Benešem je zjevná. K této koncepci se Nečas svým vystoupením v Brně přihlásil.

Polistopadový politický systém stojí na liberálně kozervativní ODS a socialistické ČSSD. To je standardní evropský model, jehož ideální podobou je soupeření občanských a socialistických stran, které se shodnou jako na společném jmenovateli na demokratických zásadách a na zájmu vlasti.

U nás ovšem existuje degenerovaný model opoziční smlouvy: na jedné straně třídní boj mezi kapitalismem a socialismem, na druhé zákulisní dělba moci (spolutvůrcem byl Havel, který svými neohrabanými intrikami Zemana a Klause do opoziční smlouvy natlačil).

V současné době stojí proti sobě bezbranná a rozložená ODS, neschopná vzdorovat Klausovi, a bezbranná a rozložená ČSSD topící se v postparoubkovské nenávisti. Domluvit se jakkoli nejsou na rozdíl od Klause a Zemana schopné. A pak Klaus a Zeman, disponující vlastními kohortami i mohutnými pátými kolonami ve svých někdejších stranách. Nadcházející boj o vládu i prezidentská volba (Klaus podporuje Zemana) budou velmi významné. Uvědomují si v ČSSD i v ODS, že jim jde o všechno?

Lidové noviny 18. září 2012