ARCHIV

Komentář k deseti bodům ČT

Ačkoli otázka přímého přenosu z procesu se Srbou přestala být bezprostředně aktuální, považuji záležitost za velmi významnou. Rozdělila českou veřejnost ve věci zcela podstatné, pokud jde o porozumění demokracii a vůbec civilizovaným normám společenského života.

Proto přikládám vlastní komentář k deseti bodům, jimiž ČT zdůvodnila, proč chce proces přenášet.

Bod první: zde je třeba ujasnit některé pojmy. Za prvé, „předmět veřejného zájmu“. Co to znamená, že případ je předmětem veřejného zájmu? Znamená to, že hýbe společností, každý se o něj zajímá. Veřejný zájem může být zájem politický. Veřejný zájem může být dosažení spravedlnosti, ale to samo o sobě říká ještě velmi málo: v procesu s Hilsnerem bylo – podle českých nacionalistů, a těch byla v naší tehdejší společnosti velká většina - veřejným zájmem vysvobození českého národa od útlaku židovské plutokracie. Silný, emotivně a iracionálně podložený „veřejný zájem“ si žádá, aby od něho bylo soudní projednávání pokud možno odseparováno. Televizní přenos dělá pravý opak. Za druhé, „vysoké postavení ve státní správě“. Vysoké postavení znamená v naší plebejské společnosti presumpci viny. Snad je to v pořádku na politické úrovni (politici a vysocí státní úředníci mají být bezúhonní a o bezúhonnosti pana Srby lze mít velké pochybnosti), rozhodně ale ne na úrovni kriminální. „Vysoké postavení“ dráždí „veřejný zájem“ a ohýbá ho v neprospěch obviněného. Ostatně, proč ČT neuspořádala přenos z procesu s exministrem Ivo Svobodou, ten měl přece ještě vyšší postavení. Nebo s vlastizrádci z roku 1968? Tady „veřejný zájem“ není tak silný. Což mne podněcuje k tomu, abych pochyboval o tom, zda má být orientačním prostředkem. Existuje tedy jediný legitimní veřejný zájem: dosažení spravedlnosti. Ten bohužel bývá překryt veřejnými zájmy podstatně méně oprávněnými a veřejnost o něm často musí být teprve dodstečně přesvědčena. Demokrat věří, že je ji o něm přesvědčit možné. Za třetí: přenos je žádoucí „vzhledem k aktuálním diskusím o stavu soudnictví u nás“. Jak může tyto diskuse pozitivně ovlivnit? Tím, že vyjde vstříc tomu, co si přeje veřejnost?. Veřejnost si v takových případech zpravidla přeje přísné potrestání viníků. Přísné potrestání viníků nemusí znamenat spravedlnost, zvlášť v Srbově případě: nad plánovanou vraždou se vznáší spousta otazníků.

Bod druhý: právní řád umožňuje přenos, pokud k němu dá souhlas předseda Senátu. Otázka ovšem není, zda je přenos zákonný podle stávající právní úpravy, nýbrž zda je vhodný.

Bod třetí: mělo by být respektováno rozhodnutí nezávislého soudce. To je pravda v tom smyslu, že když soudce rozhodne, nikdo nesmí přestřihávat kabely od televizních kamer, aby přenosu zabránil. Rozhodnutí soudce (a taky rozsudek) ovšem v demokratickém státě jako všechno podléhají kritice.

Bod čtvrtý: odvolací řízení je veřejné až do naplnění kapacity soudní síně, přenos tuto veřejnost řízení jen rozšiřuje. Vychází se z toho, že veřejnost coby několik diváků a lidí z médií je méně, než přítomnost „širokých lidových vrstev“. Lidové vrstvy ovšem fakticky přítomny nebudou, sedět před televizním přijímačem je něco jiného než sedět v soudní síni. Budou mít pouze iluzi, „že jsou při tom“. Mohou být přenosem tisíci způsoby ovlivňovány cíleně (což nepředpokládám) nebo spontánně a neúmyslně (což je u případu nabitého emocemi snadno možné). Vytváří se však iluze bezprostřední účasti – u běžného zpravodajství člověk dobře ví, že informace dostává z druhé ruky, musí je brát s rezervou a kriticky. A o to jde. Bez takové kritiky nemá veřejná kontrola smysl.

Bod pátý: ti, kdo tvrdí, že přímý přenos ovlivní výsledek rozhodnutí, prý předpokládají, že by soudci porušili své povinnosti, které jim ukládá ústava a zákony. Nemají pro to však jediný důkaz. K tomu je třeba říci, že je obtížné dokazovat něco, co se ještě nestalo. Hrozí tu nebezpečí, ne že by soudci úmyslně porušili své povinnosti, ale že budou okolnostmi ovlivněni. Daleko větší nebezpečí je, že budou faktem přenosu ovlivněni obžalovaní a že jim nebude poskytnuto rovné právo na spravedlivý proces jako těm, co mají to štěstí, že se nestali objektem tak silného „veřejného zájmu“. Soud znamená leckdy práci s lékárnickými vahami – a co je platná veškerá dobrá vůle a dodržování povinností, když se váží ve vichřici.

Bod šestý: proces v právním státě nelze srovnávat se stalinskými procesy z padesátých let. Ovšem, každý příměr je svým způsobem nepřesný. Pokud by se veřejné soudy tohoto druhu staly u nás zvyklostí, bude to ovšem znamenat výrazný posun od státu demokratického ke státu nedemokratickému, od regulérního soudního řízení ke gladiátorským zápasům. ČT tvrdí, že dala přednost přímému přenosu před zkráceným záznamem, protože zkrácení by se dalo chápat jako zkreslování argumentů – ČT ovšem nebyla v situaci, že by musela volit mezi přímým přenosem a zkráceným záznamem. Měla volit mezi standardním a nestandardním způsobem zpravodajství.

Bod sedmý: redakce zpravodajství ČT chce striktně dodržovat presumpci neviny a důstojnost soudního řízení. Až vysílání přenosu může prý ukázat, zda toto pravidlo bylo dodrženo. (Je zajímavé, že autoři zdůvodnění v bodě pět chtějí, aby kritici jejich rozhodnutí předem dokázali, že soudci poruší své povinnosti, kdežto tady vycházejí z toho, že korektnost přenosu lze prokázat až poté, co se uskuteční). Pokud bude porušena presumpce neviny nebo důstojnost řízení, bude už na důkazy trochu pozdě. Těmto nebezpečím je třeba se vyhnout.

Bod osmý: ke zkušenostem zahraničních TV jen jedna poznámka: srovnání s případy, které řeší Mezinárodní soud pro zločiny na území bývalé Jugoslávie svědčí o tom, jakou pokřivenou optikou lidé ze zpravodajství ČT případ Srba vidí.

Bod devátý: ČT má ovšem ze zákona povinnost přispívat k upevňování právního vědomí. Může to dělat tisíci různými způsoby, některé jsou přiměřené, jiné ne. Tento je nepřiměřený, z důvodů, které jsme už uvedli.

Bod desátý: ČT si váží svých diváků, věří v jejich vyspělost, bude bránit právo občanů zaujmout vlastní stanovisko k otázce veřejného zájmu na základě přímé zkušenosti. Přímá zkušenost je ovšem jen iluze a pokud jde o vyspělost občanů, není snad třeba lézt veřejnosti takovýmhle způsobem do zadnice. Ve skutečnosti někdo je vyspělý, jiný ne, a v davu převládne snadno nevyspělost. Dívat se na přenos v televizi ještě neznamená být seznámen s případem. Demokracie nestojí na víře ve vševědoucí lid, ale ve svobodně myslícího a jednajícího jedince, který je schopen se vysvobodit z pout konformity. Masové akce tohoto druhu naopak vyvolávají pravé epidemie konformnosti. Je to revoluční prostředek – a není divu, že ho používá ČT, která má k revolučním metodám blízko už od prosince 2000.

3. listopadu 2003