Třídní boj versus spravedlnost

Během času se u nás prosadil v podstatě samospádem zcela specifický způsob politiky. Existuje sice zatím ještě v rámci formálně demokratických limitů, ale zdá se, že mu ty limity čím dál tím víc překážejí. Jde především o vztah exekutivy (vláda, prezident), vládní koalice a opozice, veřejnosti (na její mluvčí se pasují nejrůznější „iniciativy“ a „aktivisté“) k „orgánům činným v trestním řízení“ a soudům.

Na počátku stál nepochybný úspěch „orgánů“ v případě Davida Ratha, úspěch v boji proti korupci, tentokrát opravdu v politické špičce. To zcela nepochybně dodalo policii a dozírajícím orgánům sebevědomí. Zároveň roste společenská objednávka po dalších krocích. Opozice (ČSSD) klade důraz na to, že o skutečném průlomu bude ovšem možné mluvit teprve tehdy, pokud bude následovat někdo z řad vládní koalice.

A to se taky stalo. Policie požádala Sněmovnu o vydání místopředsedkyně PS Vlasty Parkanové. Jenže případ paní Parkanové se v mnoha ohledech liší od případu dr. Ratha. Nebyla přichycena tak říkajíc přímo při činu, s krabicí plnou bankovek. Tom, co se jí klade za vinu, se odehrálo už opřed několika lety, suma, o níž jde, je ve srovnání s Rathovými sedmi miliony astronomická. Místopředsedkyně PS při tom ovšem nebyla (zatím) výslovně obviněna z korupčního jednání, nýbrž ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinností při správě cizího majetku.

Na to, co se jí klade za vinu, existují různé „právní názory“: byla exministryně povinna nechat vypracovat externí posudek na cenu letounů CASA? Jsou ty letouny vojenský materiál? A celé obvinění stojí přitom na jednom posudku, který si nechala vyhotovit policie od americké agentury. Paní Parkanová navíc smlouvu, o niž jde, vůbec nepodepsala.

Je zjevné, že v tomto případě půjde o vleklou tahanici, která nejspíš nakonec skončí v písku. Opozice si ovšem předtím spraví skóre, poškozené případem Rath, a lidé nabudou dojmu, že se opravdu něco děje.

Zásadní problém je rozlišení mezi politickou a kriminální odpovědností. Hranici mezi obojím je třeba vždy znovu vytyčovat a hájit. Pokud se bortí ve směru kriminalizace politických rozhodnutí, znamená to, že se bortí demokracie. To se velmi výrazně děje na Ukrajině (účtování s vládou a premiérkou, která prohrála volby), a případ paní Parkanové je zrovna v tomhle podobný. Poslanec Hamáček napsal 28. června v LN, že Parkanová nevyvodila politickou zodpovědnost, kdyby to byla učinila, tak by se vyšetřování a politická debata „určitě mohly nést v mnohem konstruktivnějším duchu“. Má to snad znamenat: pokud se tímto způsobem přizná, budou na ní „orgány“ hodnější? A kdo to zařídí? Pan Hamáček?

O vině má prý rozhodnout kompetentní orgán, tedy soud. Je ale případ vůbec v takovém stavu, aby mohl být soudu předán? Dovoluji si upozornit (je to hodně exponovaný příklad, ale problém je na něm lépe vidět), že např. rakouský soud rozhodl sice v r. 1900, že Leopold Hilsner nebyl vinný rituální vraždou, ale to, že se podobný problém vůbec před soud dostal, bylo ostudou rakouského soudnictví.

A konečně otázka poslanecké imunity. Argumentuje se tím, že např. ve Velké Británii je vymezena daleko skrovněji než u nás. Pochopitelně, imunita je nouzové opatření, které brání zneužití mocenských nástrojů v politickém zápase. Čím je demokracie vyspělejší, tím méně ji potřebuje. A my máme přece jen, pokud jde o Velkou Británii, pořád ještě co dohánět. Právě případ paní Parkanové ukazuje, že poslanecké imunity v té míře, jak ji zákon stanoví, je zapotřebí. Paní Parkanová by ze zásadních důvodů neměla být vydána k trestnímu stíhání. Je to v zájmu poslanců vládní koalice i opozice. Pokud by se kriminalizace politických rozhodnutí rozjela, smete kdekoho, a oni nemají nikde garantováno, že se na ně postupně nedostane na všechny. Společenská objednávka v tomto smyslu existuje, veřejnost je nabuzená.

Tady vůbec v první řadě nejde o osobu paní Parkanové. Volání po tom, aby všechny případy byly „dotaženy až do konce“ (tj. pokud možno všechny zavřít) a po „reciprocitě“ (za jednoho z koalice jeden z opozice), nemají vůbec nic společného se spravedlností, a vytvářejí živnou půdu pro politický rozvrat a vznik autoritativního režimu.

Bohužel, v politickém systému, který stojí na principu třídního boje mezi socialismem a kapitalismem (jen obě bojující strany těm pojmům dávají opačná znaménka) a kde chybí elementární loajalita odpovědných lidí, činných v politice, k sobě navzájem i ke společné věci, k tomu, čemu se nadneseně říká „vlast“, je pro spravedlnost čím dál tím míň místa.

Lidové noviny 3. července 2012