Gauckova výzva

U příležitosti sedmdesátého výročí vyhlazení Lidic poslal německý spolkový prezident Joachim Gauck dopis Václavu Klausovi. Tón dopisu je velmi expresivní (mluví o „nelítostných zločinech“ , „zármutku a studu“). A konstatuje se v něm, že „Německo si je vědomo své historické odpovědnosti“ za to, co se stalo.

Dopis se na české straně setkal většinou s pozitivním ohlasem. Pokud jde o ústavní činitele, vstřícně Gauckovi odpověděl adresát dopisu, podobně se vyjádřila i předsedkyně Poslanecké sněmovny a ministr zahraničí. Kladně reagovala i starostka Lidic a za ocitování stojí vyjádření jedné ze dvou přeživších z Ležáků (Ležáky byly vyvražděny takříkajíc komplet, zachránily se jen dvě malé děti, svěřené „na převýchovu“ německým rodinám): „Jsem si vědoma toho, že současná generace našich západních sousedů nemá se zločiny proti lidskosti za druhé světové války nic společného. Jsem ráda, že žiji v této době, a děkuji Vám (tj. prezidentu Gauckovi, bd) za Vaše gesto, je zbytečné, aby v lidech přetrvávaly falešné představy o zlých Němcích.“

Německý prezident se úzkostlivě držel tématu, psal výlučně o německé zodpovědnosti za vyhlazení Lidic a za represe, které následovaly. Považuji to, zejména pokud jde o temné stránky česko-německých vztahů, za správné a velmi šťastné.

Ve srovnání s tím vyzněly velmi dosti zvláštně výroky některých dalších českých politiků a hlavně pak „expertů“ (historiků, politologů). Podle místopředsedy ČSSD Zaorálka je prý dobře, že se německá strana přihlásila ke své historické odpovědnosti (hlásí se k ní už pár desítek let, jen my trpíme chronickou nahluchlostí). Poslanec Hamáček (rovněž ČSSD) zase s potěšením konstatoval, že Německo nemá snahy vracet se zpátky do minulosti (tomu nerozumím, pan Gauck se přece do minulosti vrací, totiž k lidickému masakru z roku 1942; zdá se, že pro pana Hamáčka je to přítomnost).

Pokud jde o historiky, Pavel Suk řekl, že je to po dlouhých sedmdesáti letech jedno z nejdůležitějších vyjádření z německé strany (sedmdesát let se tedy mlčelo, a teď je najednou těch pozitivních vyjádření více). Podle Oldřicha Tůmy „Němci sice odsuzovali vypálení Lidic, protože to není možné přehlédnout, ale současně tvrdili, že Češi se jinak měli za protektorátu dobře…“ Kteří Němci, kteří němečtí ústavní činitelé? Zdůvodnění, že odsuzovali, protože jim nic jiného nezbývalo („byli donuceni uznat“, jak se říkalo za totáče), je ze své povahy neslušné. Korunu všemu nasadil politolog Petr Just. Doposavad prý tu byly jen „povinné diplomatické omluvy“. To je, řekl bych, drzost.

Sešla se tedy jakási porota, podobná těm při soutěžích krásy, která má posoudit, zda se německý prezident omlouvá dostatečně. Vypadá to, že tentokrát skoro ano.

Bylo by asi dobré vrátit se k tomu, co řekl posl. Hamáček: Němci se do minulosti (té české) vracet nesmějí. Proč? Žijeme v ní totiž my, už tak je tam dost málo místa, a musíme dávat pozor, aby nám ji někdo nezboural.

Ve skutečnosti to je společná česko-německá minulost. Německý prezident se vrátil k německému podílu, čeští experti posuzují, zda se vrátil náležitě. Slušný člověk by spíš očekával, že si z jeho přístupu vezmou příklad a že si někdo aspoň položí otázku: nemáme náhodou taky nějaké máslo na hlavě? Ne za války, jistě, ale hned po ní.

Jde o to, co Češi provedli s třemi miliony českých Němců. S holocaustem se to sice srovnávat nedá, ale to ještě není důvod pro budování alibistické státní doktríny. Její pilíře jsou: jistě, byly tu excesy, ale sama myšlena „odsunu“ byla OK: a) tenkrát to dělali všichni, protože lidská práva v dnešní podobě ještě neexistovala, b) měli jsme tenkrát dobrý důvod to udělat, protože Němci začali. Český prezident (kdysi, když ještě nebyl prezidentem) závazně prohlásil, že dnes bychom to už nedělali (proč taky?) a slíbil, že se tím nebudeme chlubit.

Gauckův dopis je tedy, byť nepřímo, výzva. Zatím na ni nikdo nereagoval. Tedy přesněji řečeno: skoro nikdo. Ministr Schwarzenberg si povzdechl: bylo by krásné, kdybychom byli podobně velkorysí. A (aspoň podle agentury Mediafax) poslankyně Kateřina Klasnová řekla mimo jiné, že se v České republice zapomíná na některé události související s druhou světovou válkou: „Na jedné straně jsou samozřejmě Lidice a Ležáky, na straně druhé je ale odsun sudetských Němců po jejím konci. Možná bychom v tomto ohledu mohli najít sebereflexi také u sebe.“

Paní Klasnová řekla úplně přesně to, co bylo potřebné a slušné říci. Jsem moc zvědav, zda si na tom taky dokáže stát.

Lidové noviny 11. června 2012