David Rath a bludný kruh české politiky

V souvislosti s „případem Rath“ zavládl v médiích optimismus: konečně se rozjel poj proti korupci, uvázla v něm opravdu velká ryba, obratná policie a statečná státní zástupkyně triumfují. Nakonec si i ČSSD uvědomila svou zodpovědnost za stát a národ se sjednotil. Z vlastí zkušenosti vím, jak snadno člověk v tomto nehostinném koutku světa podléhá iluzím.

Jenže: jak to mohlo dospět tak daleko? Jak je vůbec možné že se u nás rozjel takový případ výrazně gogolovské (přesněji řečeno chlestakovské) povahy? Co to vypovídá o nás a o našem státu?

Pokusme se o jakousi „historickou“ rekapitulaci: v prvních dvou letech po listopadu 1989 u nás proběhla jakási privatizace komunistického mocenského monopolu. Sociální demokracie se dostala k této přerozdělovací hostině poměrně pozdě, všechno si už rozebrali, zjednodušeně řečeno, Havel s Klausem. Vznikl poměrně uzavřený systém, do něhož nebylo snadné proniknout. Sociální demokracie proto usilovala od počátku o emancipaci. Dá se to pochopit. Navíc měli sociální demokraté tu smůlu, že jejich ideologie byla vzdáleně podobná té komunistické a že se v jejích řadách významně uplatnili bývalí komunisté, jak ti s lidskou tváří, tak ti normalizační, kteří ztratili víru v nosnost komunistických struktur. Rozhodující moment byl příchod Miloše Zemana. Jeho sloganu o sládkovcích jako o „zdivočelých sociálních demokratech“ je třeba rozumět tak, že způsob, jakým si republikáni chtěli vydobýt místo na politické scéně, je příliš radikální varianta toho, o co jde taky jemu. Fakticky to znamenalo postupné zdivočení české politiky –dalším stupněm byl Jiří Paroubek a Jiří Paroubek otevřel dveře Davidu Rathovi.

Pozoruhodné je, že ani jeden z těchto lidí nebyl původně sociální demokrat. Ve straně vycítili prostor pro sebeprosazení, které pro ně bylo důležitější než ideje. To odpovídá povaze ČSSD jako společenství frustrovaných a bezprizorných lidí, kteří si sami pomoci nedovedou a hledají silného vůdce. Jakmile ho dostanou, velmi brzy pocítí nepříjemné stránky tohoto typu vůdcovství a pracně usilují se ho zbavit. A když se to konečně povede, zapomenou na předchozí zkušenost a hledají dalšího. Na omluvu ČSSD je třeba říci, že podobné úsilí je vlastní české společnosti všeobecně: viz důvěra, kterou dala nezanedbatelná část veřejnosti Vítu Bártovi.

ČSSD se po Pyrrhově vítězství ve volbách 2012 ráda, rychle a z dobrých důvodů zbavila Jiřího Paroubka, ale neodolala pokušení ponechat si „Krakena“ Ratha jako úderný nástroj v sněmovních debatách. Dr. Rath byl mistr v přímočarém rozvíjení debatního hulvátství, ale chyběly mu jakékoli zpětné vazby. Lidé, kteří se neobejdou bez podobného instrumentu, vydávají zároveň svědectví o své bezbrannosti a zaručují, že se jim Kraken dřív nebo později vymkne z rukou, což se stalo. Kraken pojal Středočeský kraj jako své léno, dostal k dispozici dokonce i krajský stranický aparát, takže to vypadá, že ho teď bude nutné vyměnit. Podle nepotvrzených zpráv vysílá z vazby k vedení ČSSD výhružné zprávy – jistě, mohou to být fámy, ale není nesnadné jim uvěřit. A zároveň je z týchž důvodů těžké uvěřit, že celý případ může být úspěšně doveden do konce, a snadné upadnout do deprese: koho si sociální demokraté vyberou po Rathovi?

Rovněž postup „orgánů činných v trestním řízení“ vzbuzuje u pozorovatele jakýsi nepokoj: vypadá to (v nejopatrnější formulaci), že dosavadní úspěchy v „případu Rath“ nějak souvisejí s tím, že vyšetřování začalo v Ústeckém kraji a dozorovalo ho ústecké krajské zastupitelství. Souvisí úspěch s tím, že z Prahy a hlavně ze středních Čech tam nebylo dost dobře vidět? A o to víc je znepokojivý spor, který se nyní rozbíhá mezi ústeckým státním zastupitelstvím a vrchním státním zastupitelstvím v Praze. I kdyby šlo jen o věc kompetence (a prestiže), rozhodně to vyšetřování případu moc nepomůže.

Když vezmeme v úvahu všechny tyhle věci, je těžké se neptat: jak má v této situaci občan důvěřovat státu, který vzbuzuje takové pochybnosti? Z průzkumu SANEP k případu Rath vyplývá, že hlavní protagonista nevzbuzuje sice velkou důvěru (drtivá většina respondentů se domnívá, že by se měl vzdát všech politických funkcí), ale celá čtvrtina si zároveň myslí, že jde jen o politický konkurenční boj. To je stanovisko diváků, nezúčastněně sledujících utkání dvou mizerných hokejových týmů. Takoví lidé ovšem potřebují nějakého spasitele, který všechno udělá za ně. Zatím tu byli Zeman, Paroubek, Rath, Bárta. Kdo bude další? Andrej Babiš? Česká politika se pohybuje v bludném kruhu.

Lidové noviny 21. května 2012