Hlasování o důvěře a politická stabilita

Politická nestabilita nám byla dána do vínku hned po listopadovém převratu v roce 1989: nejprve to vypadalo jako potíže růstu, v následujících dvou desetiletích jich přibývalo, za vlády „stoosmnáctky“ pak dosáhly vrcholu (z toho se dá usuzovat že trend není závislý na většině, kterou má vláda v parlamentu). Krize vyvrcholila v letošním předjaří rozpadem vládní koalice.

Kamenem úrazu od voleb v roce 2010 byly (a ne, že nebyly) Věci veřejné. V souvislosti s posledními událostmi v této straně se mluví o přeběhlících, odpadlících, dezerci od praporu, zradě, odporném slizu atp. Myslím, že je třeba se zbavit tohoto operního patosu. Věcně vzato byla problémem Věcí veřejných ambiciózní, konfrontační politika v rámci koalice a vůči jejich koaličním partnerům. Neměly na ni dost síly ani dost schopností a ukázalo se, jak je nepraktické, když se faktické mocenské poměry uvnitř strany vůbec nekryjí s její vnější institucionální podobou. Důsledkem byl katastrofický propad preferencí strany, ten ale jen podporoval politickou agresivitu a všechno vyústilo v rozkol uvnitř strany.

Že jde o rozkol uvnitř strany, není dost dobře vidět, ačkoli z ní odešla víc než třetina poslanců a všichni tři členové vlády. Je to dáno tím, že se události odehrávaly ve „vysoké politice“, takže „odpadlíkům“ (cizí slovo je disident) nezbyl čas starat se o členskou základnu, která ostatně nepřekypuje početností. Proces není zatím uzavřen.

V této situaci se hlasovalo o důvěře vládě. Bylo to hlasování o „prázdné“ důvěře, potvrzení vlády, do jejíhož personálního složení se krize vlastně nepromítla. Nehlasovalo se o nějakých programových změnách, hlasování nebylo spojeno s žádnou kontroverzní zákonnou předlohu. Podle toho je třeba taky hodnotit výslednou většinu sto pěti hlasů. Obsahuje sdělení: žít budete, ale to je tak všechno, co vám dovolíme. Vláda se nemůže spolehnout na nikoho z těch pěti navíc, a je otázkou, má-li jistou i tu stovku.

Hovořilo se o tom, že celý rozkol ve Věcech veřejných je dílem ďábelské intriky Víta Bárty. Jistě, o motivech těch, co z VV odešli, se dá s úspěchem spekulovat. Nicméně znechucení z vyděračské, nekonstruktivní politiky se dá lidsky pochopit, a pokud tu nejsou žádné jiné pevné důkazy, neměla by se paní Peake a spol. odepírat jakási elementární důvěra. V politice totiž, stejně jako všude mezi slušnými lidmi, platí presumpce neviny, presumpce viny vede k paranoidní nedůvěřivosti jakobínského či stalinského typu. To ještě neznamená, že se v případě „platformy“ jedná o soudržné politické těleso schopné racionálního jednání. Stejně však nelze zpochybňovat zásadní loajalitu pánů Chaloupky, Šťovíčka a Petráně k VV. A pokud jde o hlasování bártovských VV, je tu jediná jistota: dokud budou jejich preference v dnešním stavu (doufám, že je setrvalý), svržení vlády nedopustí.

Pak je tu „Klausovo dědictví“. Zastupují ho pánové Doktor a Bém. Dědictví zahrnuje dvě základní vlastnosti Klausova konceptu strany: malicherný fundamentalismus v zásadách a propojení partaje s ekonomickými subjekty velmi rozdílné povahy. Doktor a Bém jsou jen viditelnou částí ledovce, v poslaneckém klubu ODS se jistě najdou i další, jejich role poroste s bezmocí vlády. Premiér Nečas nepochybně usiluje o ozdravění strany, jeho problém je, že je typickým politikem číslo dvě. Bez takových se sice žádná strana a žádný stát neobejde, ale problém vzniká, když se dostanou na nejvyšší pozici (ostatně, pan Nečas v tom má v politických dějinách našeho regionu výrazného předchůdce - není jím nikdo menší než císař František Josef I.). Klausovi jde teď o to, aby jeho nutný sešup z Hradu skončil měkkým přistáním v praktické politice: volby před skončením prezidentského období se mu velmi nehodí, další záruka problematické nesmrtelnosti vlády.

Významným prvkem nestability jsou rostoucí projevy nespokojenosti ve veřejnosti. Opozici, v parlamentu dosud bezmocné, se podařilo přesvědčit lidi, kteří se mají o něco hůře než před hospodářskou krizí a asi by si zasloužili mít se o něco lépe, než se mají teď, o tom, že se topí v bídě a zaslouží si ráj na zemi. Ukázalo se, že jsou sice schopni národ hecovat, ale o tom, zda taky dovedou ovládat statisíce rozzuřených lidí, lze oprávněně pochybovat. V ČSSD a v jejím intelektuálním braintrustu je teď sice slyšet jakési náznaky pochybností o této politice, ale jediné, na čem jsou politici ČSSD schopni s vládní koalicí komunikovat, je asistovaná volební sebevražda koalice za jejich spoluúčasti.

Uplácat z toho všeho politickou stabilitu je skoro nadlidský úkol. Ale je to úkol a všichni účastníci by ho měli brát vážně.

Lidové noviny 30. dubna 2012