ARCHIV

Soud v přímém přenosu?

Miloš Čermák se zastával možnosti přenášet soud s Karlem Srbou v přímém přenosu. "Těžko si lze představit lepší naplnění tohoto úkolu než přímý přenos… Proč najednou vadí, že ho kdokoliv může sledovat na televizní obrazovce? A jsou přítomní reportéři schopni sledovat soudní projednávání nezaujatěji, zasvěceněji a dospět k jasnějším závěrům než běžní diváci?" Čermák má pravdu. Komentátoři nejsou zasvěcenější. Problémem je však způsobilost televize samé.

Potíže přímého přenosu

Noviny můžeme podezřívat z manipulace, neboť jsme si vědomi faktu, že jsme událost neviděli osobně. K předmětu tedy máme určitý odstup. K obrazu však nemáme žádný, neboť jsme událost zaznamenali opticky. Tím přirozeně docházíme k závěru, že viděná událost je bezchybným přepisem reality.

Realita je samozřejmě jiná. Stačí si vzpomenout na "autentické" přenosy z vietnamské války, které vedly k americké národní demoralizaci. Frapantním příkladem je například přenos z ofenzívy Tet v roce 1968, kterou americké televizní kanály předložily národu jako jasné vítězství severovietnamských komunistů a Vietcongu. Skutečnost, totiž likvidace Vietcongu coby operační síly a definitivní likvidace komunistických ofenzivních prostředků, už nikoho nezajímala. Působivý obraz mrtvých amerických vojáků byl silnější, než holá realita.

Televizní přenosy z někdejší Jihoafrické republiky, které z režimu apartheidu učinily Osvětim barevných, stály rovněž za to. Pokrokářská média od Moskvy po New York líčila tento režim v tak otřesných barvách, že byl nakonec zničen. Dnešní JAR je rájem zločinu a korupce v těžko představitelných rozměrech. Díky vlivu médií byl nemravný apartheid zaměněn za temnou anarchii, v níž nekyne šance pro nikoho. Možnost nějakého kompromisu, který by z jihu Afriky učinil oblast stability je navždy ztracena.

Nověji pamatujeme přímé přenosy z policejního přelíčení v Los Angeles v roce 1992. Čtyři policisté byli souzeni za nepřiměřenost zákroku při zatýkání černošského řidiče. Ze záznamu, který měl zhruba dvacet minut, vysílaly televizní kanály desetivteřinový výsek s bitím dotyčného. Pozadí případu, kdy byl stokilový a dvoumetrový narkoman jedoucí dvoustovkou v místech, kde se jezdí třicet, šetřen padesátikilovou policistkou, které kladl zuřivý odpor, se jaksi vytratilo. Krátký šot, vysílaný opakovaně v průběhu příkladného procesu, svou dikcí napomohl k přeměně města v pole rasové války.

Proč to Hitler nezkusil?

U všech těchto případů (a nesčetného množství dalších) lze učinit námitku. K dezinformaci nedošlo v přenosu přímém, ale pomocí dodatečných střihů v získaném materiálu. V důsledku na tom ovšem nezáleží. Přímý přenos se stal matérií, která na základě politických preferencí redaktorů a vydavatelů šířila lži a zkázu.

Podle Paula Johnsona se na pravdu o Vietnamu čekalo deset let. Na pravdu o poměrech v JAR budeme čekat déle. Liberální média, která pád tamního režimu způsobila, si nebudou chtít svou roli připustit. Neboť černošský režim v tomto státě je poslední nadějí těch, kteří věří, že implantované politické vzorce mají převahu nad genetickou výbavou a tradiční kulturou. Je dobré připomenout časy, kdy se dnešní Zimbabwe jmenovala Rhodésie, a kdy tatáž média, která dnes volají po pádu Mugabeho, ho kdysi pomáhala dosadit do funkce.

Televize není schopna zaslat vážně míněnou informaci a jakýkoli předmět mění v cirkus. Je polem pro obratné demagogy. S odstupem času se nezbývá než podivit, proč Hitlerův režim tento dokonalý nástroj přehlédl.

Médium banalit

V případu Srba by celé hře nebylo jinak. Čtenář komentáře k soudnímu přelíčení zapojuje své předsudky, vzdělání, představivost a zkušenost. Televize nás těchto zbraní zbavuje, neboť bezprostřednost obrazu útočí především na city. Soudce by působil podjatě, neboť by měl třeba zpocené čelo (ve skutečnosti by mu bylo prostě vedro), Srba by působil buď důstojně nebo odpudivě (ošíval-li by se nebo nehybně seděl). Nikdo z diváků by se nakonec nezabýval průběhem řízení, ale právě těmito banalitami, které by pak rozhodly o hodnověrnosti celého procesu. Jak říkal klasik mediální analytiky Neil Postman: "Televize šíří banality vždy, když se snaží tvářit vážně".

Snaha prosadit televizi tam, kam nevidíme, vyvolává klamný pocit, že napomáháme "demokracii". Ve skutečnosti to ovšem není pravda. Jde pouze o tirádu, která činí ze soudců nervózní herce a z děje představení o neznámém konci. Přenos Srby by třeba nakonec byl vzorový. U každého dalšího případu by však soudce kromě spisu studoval i média, jejich reakce, názory "lidu". Nebylo by možné se této cestě vyhnout. Protože lidská bytost je od přírody ješitná a osobnosti, kterým se vlastní popularita hnusí, neexistují. Dlouhodobým trváním procesů v přímém přenosu by tak nutně docházelo k rozostřování spravedlnosti, protože spravedlnost a popularita se málokdy snesou. Neboť popularita se opírá o sympatie, kdežto spravedlnost o skutečnost. Spravedlnost by se tak vzdalovala procesu a přesouvala se do střižen televizních stanic.

Zdeněk Švácha