Odborová revoluce

Sobotní velká odborová demonstrace byla pro organizátory úspěchem. Patřila k největším po listopadu 1989, účast byla o řád větší než na podobných akcích loni. Nálada ve společnosti se radikálně změnila.

Premiér Nečas a ministr Kalousek označili odborářský protest za politický. Předseda ČMKOS k tomu prohlásil zdvořile: „No, kterej blbec si to vymyslel? Tahle demonstrace je sociální. Domníváme se, že je potřeba, aby vláda podala demisi.“ Požadavky na zrušení nebo úpravy úsporných opatření či vládních reforem jsou požadavky sociální. Výzva k demisi vlády je výzva politická, je to společný požadavek ČSSD (politické strany) a největších odborových organizací, ČSSD a odbory v této věci intenzivně kooperují (demonstrace se zúčastnilo údajně přes tisíc členů ČSSD včetně nejvyšších funkcionářů). Navíc je, podle toho, co v pondělí řekl pan Zavadil Právu, podložena i morálně: pro vládu totiž „neplatí žádná morálka“. Odbory vznášejí sociální a politické požadavky, doprovázené jakýmsi globálním moralizováním typu „pryč s tyrany a zrádci všemi“. Ten morální aspekt je důležitý. Jednak „opravňuje“ silné výrazy, které během demonstrace zazněly (blbec, havěť, parchanti, šašek – to poslední o premiérovi Nečasovi). A jednak vytváří půdu pro temné hrozby: vláda by si neměla zahrávat s míněním občanů, eskalace by mohla být velmi, velmi rychlá a velmi tvrdá. Podobné hlasy zní už delší dobu např. z komentářové stránky Práva. Radikální hnutí je propojeno s mediální propagandou. To je něco, co se v našem veřejném životě neuplatňuje poprvé.

Smyslem veřejného nátlaku je, aby vláda dostala strach a ze strachu podala demisi. Tím by revoluční akt dostal jakýsi legální rámec. Vláda může, a v případě změny koalice (vyloučení Věcí veřejných) by asi měla požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru. ČSSD může (zejména pokud tak vláda neučiní, bude to oprávněné) vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Formálně je ovšem taky možné, aby vláda prostě odstoupila, buď přímo, nebo nepřímo (když se s ČSSD dohodne na mimořádných volbách). Tím by ale potvrdila, že nátlak a demonstrace jsou nejen legální, ale i legitimní způsob, jak v demokratickém státě svrhnout vládu.

Je tu samozřejmě otázka, zda odbory tento stát ještě považují za demokratický. Lídr ASO Dufek prohlásil: „Nastal čas, abychom republiku zachránili sami.“ (z toho plyne, že podle jeho názoru je ještě co zachraňovat). Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D., to formulovala jinak: „Musíme získat tenhle stát, protože ten je náš.“ (rozuměj musíme ho získat zpátky). A pan Dufek byl ještě konkrétnější: „Potřebujeme novou ústavu, která bude sloužit občanům, a ne jen politikům a jejich kmotrům. Ústavu, která by zabránila tunelování.“ Přiznám se, že nechápu, jak by ústava mohla bránit tunelování. Podstatné však je, za prvé, že dnešní ústava slouží politikům a jejich kmotrům, a je třeba ji předělat. Zásadní změna ústavy je ovšem zároveň změna režimu: bude smeten ten dosavadní, co slouží politikům a jejich kmotrům, a nastolen jiný, spravedlivější. Za druhé, vzniká otázka, jak to má být technicky provedeno (podobně jako požadavek „nemůžeme tyhle reformy podpořit, my je musíme zrušit“). Zákony a ústavu může kvalifikovanou většinou rušit parlament, případně Ústavní soud. Ale nové volby např. vůbec nezaručují ústavní většinu. Šéf ASO Dufek poskytl jakousi představu o způsobu a technice: „Chceme nové volby. Když nebudou volby, generální stávku. A paralyzujeme tuto zem, dokud ta vláda nepadne.“ Zde už se mluví přímo o svržení vlády. Je přitom příznačné, že pan Dufek neřekl: „paralyzujeme naši zem“, to by totiž nešlo.

Jakkoli se analogie s revolučním procesem let 1945-8 nabízejí skoro samy od sebe, jsem si naprosto jistý, že ani ČSSD, ani odborům o nic podobného nejde. nedělají nic jiného, než že vycházejí vstříc tomu, co chtějí lidé na náměstích slyšet, a vůbec neuvažují o důsledcích. A lidé na náměstích chtějí zase slyšet, co jim doporučují jejich lídři. Je to bludný kruh.

Konečně by bylo velmi nespravedlivé nezmínit velký podíl viny nynější vládní koalice na této situaci. Velké vládní strany se nechaly dlouho a neúčelně sekýrovat útvarem zvaným Věci veřejné, až se tento útvar pod vahou politiky, kterou neunesl, zhroutil. Vláda mezi tím ztratila věrohodnost. Teď údajně premiér přesvědčuje poslance VV, aby přestoupili do klubu paní Peake. To je strašné. Dnešní doba se vůbec nehodí pro údržbářskou politiku. Dnes platí základní poučka, nejen politologická: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Mladá fronta Dnes 24. dubna 2012