Pochybnosti nad rozsudkem

Článek jsem pro vzdání v LN z technických důvodů o něco málo zkrátil, zde je plná verze.

Důvodem k těmto řádkám je naprosto nekritický ohlas, s jakým se v českém tisku setkal rozsudek senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 v případu Víta Bárty a Jaroslava Škárky. Reakce tisku (nemluvím teď o samotné kauze nebo o způsobu projednání případu!) občas připomíná to, jak kdysi rovněž český tisk reagoval na rozhodnutí kutnohorského soudu ve věci Leopolda Hilsnera. Jsem ovšem toho názoru, že rozsudek je nespravedlivý, protože byla porušena úměrnost, která patří k výkonu spravedlnosti.

Ve zdůvodnění rozsudku se hovoří o presumpci neviny a o zásadě „in dubio pro reo“, podle níž je v případě pochybnosti třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Obžalovaní byli dva, Vít Bárta a Jaroslav Škárka. To nelze přejít tvrzením, že „pan Škárka svou obhajobou v základních aspektech podporoval skutková tvrzení obžaloby“.

Soud dal za pravdu obžalobě v tom, že pana Bártu uznal vinným z uplácení. Zároveň uplatnil zásadu in dubio pro reo a zpochybnil tvrzení, že by šlo o úplatky ve formě peněžních darů. Zohlednil, že pan Bárta veřejně projevil ochotu poskytnout půjčky poslancům Věcí veřejných a několik poslanců potvrdilo, že takové půjčky přijali, a v jeho případě přistoupil na verzi Bártovy obhajoby. V případě pana Bárty je třeba vycházet z toho, že šlo o úplatek ve formě výhodné půjčky. Je to významná koncese nedokonalosti lidské spravedlnosti, kdyby se ta nedokonalost nevzala v úvahu, přestala by být spravedlností.

Na okraj případu se ve zdůvodnění mj. praví: „Nelze připustit myšlenku, že trestní právo se musí zastavit před branou politiky.“ Jistě, to by bylo absurdní a myslím, že to ani nikdo netvrdí. Zároveň je fakt, že při použití zákona je třeba nějak zohlednit i prostředí, v němž se zákon aplikuje: Dělal to ostatně i soud, když zdůraznil, že pan Bárta uplácel nikoli jen spolustraníky, ale poslance jako úřední osoby, a že uplácení se týkalo jednoho konkrétního zákona (novely zákone o dani z příjmů, zraňující mj. i poslanecké náhrady). Kdyby byl pan Bárta poskytl výhodné půjčky spolustraníkům za to, že budou podporovat program Věcí veřejných, svědčilo by to o nedemokratičnosti poměrů ve straně a mělo by to být postižitelné podle zákona o politických stranách, ale není to nutně trestný čin podle trestního zákona. (Také mi připadá problematické mluvit o Bártově doznání – je to doznání trochu podobné tomu, jako když se obžalovaný z vraždy přizná pod tíhou důkazů, že způsobil smrt „poškozeného“, ale byla to jen souhra nešťastných okolností.)

Nemohu pominout ještě tvrzení o „zvláště zavrženíhodné pohnutce“ pana Škárky, spočívající ve snaze dehonestovat pana Bártu a dosáhnout tak „vlastních cílů v nejvyšší politické sféře“. „Vlastní cíle“ zjevně souvisí s „rozštěpením poslaneckého klubu VV“ a s rozštěpením strany za pomoci představitelů dalších koaličních stran (nemohu si nevzpomenout na pokusy o „rozštěpení strany“ za pomoci „zrádné reakce“). Mělo by být minimálně nějak specifikováno, proč je to zvláště zavrženíhodné.

Problém je podle mne ve vymezení toho, čeho se měl dopustit pan Škárka. „Vylákal pod falešnou záminkou žádosti o půjčku od Víta Bárty částku 170 000 Kč, protože jeho skutečným úmyslem bylo tuto transakci využít k diskreditaci Víta Bárty.“ „Skutková verze obhajoby (obhajoby pana Bárty, bd) byla mimo důvodnou pochybnost prokázána, zatímco verze obžaloby (rovněž pana Bárty, bd) byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.“ Jenže tím, že pan Bárta dal veřejně najevo ochotu poskytnout půjčky a několik poslanců VV nabídku využilo, ještě vůbec neznamená, že by i pan Škárka (a paní Kočí) přijala půjčku (u přijetí půjčky je např. obvyklé, když o její povaze jsou srozuměni oba účastníci). Není tomu tak, že když soud v případě pana Bárty vychází z toho, že šlo o půjčku, musí z toho vycházet i v případě pana Škárky. Nýbrž že když vychází z toho, že v případě pana Bárty se nepodařilo prokázat, že nešlo o půjčku, nic mu nebrání v případě pana Škárky vycházet z toho, že se nepodařilo prokázat, že by šlo o půjčku. In dubio pro reo.

Chápu rozhořčení předsedy senátu nad tím, že pan Škárka předložil soudu očividně falešný důkaz a nad strašidelnými řečmi svědkyně Kočí. Nemohu ale pominout, že expresivní výrazivo („naprosto mimořádná dávka nehoráznosti“, „míra naivity, průhlednosti a hlouposti lží“, „naprosto bezostyšný podvrh“, „snůška prokazatelných lží“ apod.) považuji za neprofesionální. Úkolem soudce není obžalované, kteří jsou vůči němu z povahy věci ve “slabší“ pozici, urážet.

Na závěr považuji za nutné zdůraznit: nechci ani náhodou rozmnožovat účelové řeči o „soudcokracii“ nebo „mediokracii“. Je ovšem skutečností, že každá státní moc má přirozenou snahu rozšířit svou působnost na úkor druhých. Soudní moci přitom v demokratické společnosti náleží mimořádná role: první úlohou státu je uskutečňování spravedlnosti, a soud se bývá často poslední instancí tam, kde všechny ostatní selhaly. Tím více je povinností každého dbát na to, aby této úloze dostál. Je to otázka svobodné, veřejné debaty. Zaručit ji mají média, proto je nutné, aby se ti, co v nich vystupují, dokázali ubránit pokušení účastnit se mediálních kampaní a zachovali si k událostem střízlivý odstup. Případ pánů Bárty a Škárky je pro to dílčí, ale významná příležitost.

Lidové noviny 17. dubna 2012