Prezident varuje

Prezident Klaus opublikoval v sobotní Mladé frontě dnes zásadní článek, který by rozhodně neměl být přeslechnut (Hra s ohněm, MfD 31. 3. 2012).

Prezident vychází z reality: „Doba je neklidná. Různé zájmové skupiny se snaží, aby sociální neklid přerostl v chaos“ (je ovšem otázka, zda chaos někdy není přímo záměrem, nýbrž jen důsledkem úsilí o maximální pořádek). Přitom „sociální situace v naší zemi není ani zdaleka tak katastrofální, jak nám ji líčí mnohá média a některé politické strany, odbory a různé protestní ad hoc seskupení…“ Zde se projevuje nevýhoda spojení funkce prezidenta a politického komentátora: já bych třeba napsal (uvádím to jen jako příklad): jak ji líčí opozice, její tisková lobby, zejména na komentářových stránkách Práva, odbory a různá protestní ad hoc seskupení („Holešovská výzva“). Prezident si to nemůže dovolit a musí se omezit na temné všeobecno. To, že na prvním místě jsou „média“, a dokonce „mnohá“, není náhoda. Jim je totiž článek věnován.

Prezident mluví, jistě právem, o klíčové roli, kterou dnes hrají odposlechy. Mluví však o jednom jediném, byť výrazném případě – o odposleších, které byly pořízeny legálně státním orgánem a pak unikly do médií (v poslední době případ pp. Janouška a Béma). Kromě toho existuje ovšem např. i jakási odposlechová samoobsluha, kterou veřejnost zásobují zejména současní i bývalí členové Věcí veřejných. Je samozřejmě pravda, že konečný úsudek je možné si udělat teprve poté, až bude jasné, jakou cestou prošly materiály, než doputovaly od státního orgánu do novin – jenže zdrženlivost platí v tomto směru pro všechny komentátory, i pro toho, co sedí na Hradě.

Prezidentovi je ovšem všechno jasné: „do médií „unikají“ různé výňatky z policejních odposlechů a na jejich podkladě se potom rozehrávají široké a emocionálně vypjaté kampaně proti jednotlivcům nebo i celým politickým stranám“, „média sama sebe pasují do role žalobců, soudců i vykonavatelů poprav“. „Ukřičené oběti mediálních „revolučních tribunálů““ prý nemají „žádnou možnost regulérní obrany, kterou by dostaly před soudem,“ a „o něčem tak zastaralém jako je presumpce neviny mediálně „obžalovaných“ se už raději ani nemluví“.

Pozoruhodné je, že jde o „média an sich“. Existuje tu jakási jednolitá temná síla se společnou vůlí, pokoušející se ovládnout bezbrannou společnost. Prezident vystupuje jako ochránce lidu. Přitom u nás existuje pluralita a leckdy rivalita médií. Přirovnání mediálních afér k procesu, a to k procesu v trestně právní záležitosti, je jaksi v protikladu s optimistickým pojetím svobody tisku jako veřejné rozpravy, v níž se střetávají různé názory, kde je možné se „obviněného“ zastat a všechno stojí na důvěře, že veřejnost je schopna rozeznat pravdu od lži a nenechá si věšet bulíky na nos. Toto pojetí sdílí (zjevně na rozdíl od prezidenta) i autor těchto řádek. Ostatně, i prezident je ve svých závěrech poněkud uspěchaný (mluvit o „mimozákonných metodách“, „protizákonných činech“ a „protizákonných denunciacích“ by s odkazem na „média“ bylo možné poté, co by se prokázalo“ že „média“ publikované materiály policii přímo ukradla. A sám nakonec podlehl sugesci „procesu“, a to velmi specifického, např. v následující filipice lehce urválkovského stylu: „Média systematicky stupňují negativní emoce veřejnosti a prohlubují přirozenou frustraci různých skupin naší společnosti. Útočí na politický systém a – vědomě nebo snad i bez vědomého záměru(!) – připravují půdu pro nástup sil, které chtějí využít emotivně vypjatých nálad části veřejnosti a dostat zemi na zcela jinou cestu(!!).“

Na závěr prezident hovoří o “nepřijatelné metodě, kterou mediokracie pohlcuje demokracii“. To je zcela specifické ideologizování. Problémem bývá pro prezidenta taky soudcokracie. Přitom mu jistě nejde o nějaké omezování svobody: nýbrž jen o to, aby novináři měli svobodu psát správné názory a soudci svobodu vynášet správné rozsudky. O tom, co je správné, rozhodne lid prostřednictvím kompetentní autority. Svoboda je ovšem věc ošemetná, zahrnuje i to, že občas se objeví tu a tam nějaký nesprávný názor (podle mého názoru je jich např. komentář p. prezidenta plný) a je vynesen nesprávný rozsudek; smysl svobody ovšem nespočívá v hlásání nesprávných názorů s vynášení nesprávných rozsudků. Pohled na složitou nedokonalost svobodné společnosti může někoho vést k požadavku svobodu zjednodušit. Její zjednodušení však prakticky znamená její zničení. To má pan prezident společné se Slávkem Popelkou.

Mladá fronta Dnes 3. dubna 2012