Hrozba kvadrupedální lokomoce (politická úvaha)

Výsledky průzkumu CVVM ohledně fungování našeho politického systému z února t.r. se týkaly v podstatě dvou okruhů: za prvé, spokojenosti veřejnosti s fungováním demokracie v ČR,a za druhé spokojenosti s demokracií jako takovou.

Pokud jde o to první, nedošlo k nějakému drastickému propadu. Důvěra sice poklesla z loňských 51% na 43%, ale na této úrovni byla už předloni, a „historického minima“ 40% dosáhla v roce 2004. Pokud jde o spokojenost s demokracií jako takovou, vyjadřuje ji 42%. 24% by za určitých okolností preferovala autoritativní vládu, kdežto 27% zastává stanovisko, že „pro lidi jako já je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim“. Zde je vidět určitý posun: zatímco stav stoupenců autoritativního vládnutí je víceméně setrvalý, počet stoupenců demokracie výrazně klesá (z 54% v roce 2004), kdežto počet těch lhostejných stoupnul (v r. 2004 jich bylo jen 22%).

Jde zásadně o dvě věci: první okruh otázek (spokojenost s fungováním demokracie) vypovídá velmi zřetelně o problémech tohoto fungování. Druhý vypovídá především o respondentech a jejich prostřednictvím o veřejnosti, voličích.

K tomu, aby se přešlo od demokracie k autoritářství, vůbec není zapotřebí, aby autoritářství podporovala většina populace: únorový puč 1948 se konal mj. proto, že ve svobodných volbách by už komunisté žádnou oslnivou většinu nedostali, ale fakticky menší počet přívrženců na provedení puče bohatě stačil. To je první věc. Poměr stoupenců demokracie k podporovatelům autority je dnes 42 ku 24 (žádných procent, dílů!). Naštěstí zatím neexistuje konsensus, zda ty určité okolnosti, za nichž je třeba sáhnout k autoritativnímu vládnutí, už nastaly, a jaká má být jeho konkrétní podoba.

Velmi důležitou roli hraje vrstva lidí, která se domnívá, že způsob správy společnosti do jejich života nijak nezasahuje. Když si vzpomínám na život za normalizace (byl jsem obyčejný technický pracovník), „politika“ zasahovala do našeho života jen zprostředkovaně: jedna z nejstrašnějších věcí byla, že si náš podnik z důvodů v podstatě politických nemohl opatřit kvalitní výpočetní techniku). Na druhé straně, nebylo to tak, že by nespokojenost lidí vyvěrala jen z toho, že mají menší platy než na Západě a že nemohou cestovat na Západ (jistě, i z toho vyplývala). Velké většině lidí vadilo to, co se stalo počínaje srpnem 1968, šaškárny typu voleb, preference neschopných a darebáků (jistě, nebyla stoprocentní), atd. Aby na tohle lidé zapomněli, je třeba buď teroru (start musí být tvrdý, udržovací hladina už může být nevelká, viz normalizace), nebo falešné naděje, že přichází někdo, kdo nás vyvede z egyptského otroctví do zaslíbené země (léta 1945-8). Když nastane taková situace, procenta stoupenců samozvaného spasitele a těch, co si myslí, že se jich to netýká, se sčítají. A najednou proti 42% demokratů stojí 51% autoritářů. (V situaci jako na konci 80.let se naopak sčítají procenta první a třetí skupiny; najednou jich je 42% + 27%, tj. 69%).

Záleží tedy na těch 27%. V současné době je čeští politici zprava a zleva nechtěně, ale intenzivně přesvědčují, že jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Přečetl jsem si v novinách pozoruhodný článek o léčebné metodě, zvané kvadrupedální lokomoce. Pacienti se učí lézt po čtyřech, čímž se odlehčuje páteři (už na ní tolik nezáleží). Aniž bych chtěl zpochybňovat její význam v medicíně, mám pochybnosti o její nosnosti v politice. Pokud se prosadí ve veřejnosti – např. nejprve zblbnutím před falešným spasitelem a poté strachem před jeho pochopy, pokud se podaří zasáhnout a rozšířit těch 27%, co se jich svoboda a demokracie netýká, bude s naší demokracií zase na pár desetiletí amen.

lidovky.cz 7. března 2012