Vzpomínka na Havlovu milost

Když před několika dny Martin Veselovský hovořil ve „Dvaceti minutách Radiožurnálu“ s poradcem pana prezidenta panem Ladislavem Jaklem, pokusil se pan poradce několikrát vtáhnout do rozhovoru milosti udílené bývalým prezidentem Václavem Havlem. Pan Veselovský mu v tom úspěšně bránil. Pan Jakl chtěl zřejmě dokázat, že bývalý prezident Havel uděloval milosti tak nějak hůře než současný prezident Václav Klaus.

Sám jsem kdysi pana prezidenta Havla žádal o milost pro člověka, který byl pravomocně odsouzen za neplacení alimentů. Tento člověk se choval naprosto nezodpovědně a byl odsouzen zcela právem. Pak uvěřil v Ježíše Krista a začal chodit do našeho sboru. V té době byl již nově ženatý a měl dvě děti. Kdyby musel skutečně nastoupit do vězení, rodina by tím velice utrpěla.

Jeden dobrý křesťan za něj ony dlužné alimenty zaplatil. Po pravomocném odsouzení to ale nebylo nic platné – onen muž by musel nastoupit do vězení, přestože alimenty byly již zaplaceny. Požádal jsem tedy o milost.

S prezidentem Havlem jsem samozřejmě nikdy nemluvil. Zatelefonoval mi ale nějaký člověk z jeho kanceláře, který se na náš „případ“ podrobně vyptával. Otázky byly inteligentní a příjemně mě překvapila kombinace profesionality s jakýmsi prostým lidským zájmem.

Po několika měsících byla milost skutečně udělena. Velice mě ale překvapilo, že po několika dalších měsících mi onen muž z prezidentské kanceláře volal znovu. Ptal se, jak si muž, jemuž byla udělena milost, vede – lidově řečeno, zdali „seká dobrotu“.

Celá ta zkušenost na mě působila vysoce profesionálním, ale i lidsky příjemným dojmem. Jsem si samozřejmě vědom, že jde o jeden případ, a nebudu tvrdit, že prezident Havel uděloval milosti vždycky moudře. Nicméně když jsem slyšel různé poradce současného prezidenta hovořit o udílení milostí dnes, měl jsem dojem naprosté chaotičnosti.

Přitom měli všichni pravdu v jednom: Prezident nemusí milosti nijak zdůvodňovat. Udílet milost je skutečně jeho svrchované právo. Říká se, že je to jakýsi feudální přežitek. Ano, je. Přesto bych byl rád, kdyby zůstal zachován. Ne, prezidentská milost by skutečně neměla být místem posledního odvolání. Neměla by být jakousi „opravou“ justičních úkonů. I lidé mě nesympatičtí správně poukazují na to, že rovina milosti a rovina spravedlnosti jsou dvě různé věci. Prezidentská milost je dobrá už jen k tomu, abychom si připomněli, že kromě roviny spravedlnosti existuje ještě tato rovina milosti. Je to připomínkou naší křesťanské tradice. Křesťan ví, že před nekonečně svatým Bohem nemůže nikdo obstát na základě vlastní spravedlnosti. Všichni potřebujeme Boží milost.

Na druhé straně se nemůže nikdo – ani poradci pan prezidenta – divit, že se lidé nad udílenými milostmi pozastavují a někdy nad nimi kroutí hlavou. To, že udělit nebo neudělit milost je svrchovaným právem pana prezidenta, nemůže tomuto údivu nijak zabránit. Ať chce nebo nechce, pan prezident udílenými milostmi vysílá určité signály. Pokud se nám tyto signály nelíbí – a já nebudu zastírat, že se nelíbí ani mně – nevolejme po zrušení nebo omezení prezidentských milostí, ale zvolme si prezidenta, k jehož úkonům budeme moci mít více důvěry.

Dan Drápal