O čem mluví preference

Titulek je vlastně nepřesný, to z čeho vycházím, nejsou preference, nýbrž volební model. Volební model se pořizuje z hlasů těch respondentů, kteří uvedli, že se určitě nebo spíše zúčastní příštích voleb – v našem případě do Poslanecké sněmovny.

S posledním takovým modelem přišla včera agentura CVVM: kdyby se volby konaly v únoru, obdržela by ČSSD 32,5%, ODS 23,5%, KSČM 15,5%, TOP09 14%. Do PS by se nedostaly KDU ČSL se 4%, Věci veřejné s 3,5% a Strana zelených s 3%. Na ostatní by připadla 4%.

Výsledek není nijak překvapivý, kryje se s tím, co průzkumy ukazují už nějakou dobu: ČSSD má velký náskok, své jisté mají i tři další velké strany. kromě těchto vypasených létajících kaprů se tu a tam vyšvihne nad 5% hladinu nějaká menší rybka, ale dlouho se nad ní neudrží.

Náskok ČSSD vypadá jako obrovitý jen na první pohled. Topolánkova ODS se totiž, pokud jde o elektorát, před posledními volbami do PS rozdělila mezi Nečasovu ODS a TOP09 (voličské hlasy KDU-ČSL tu nehrály velkou roli, strana po úderech, které ji kdysi způsobil nejprve Miroslav Kalousek jednodenním paktem s Paroubkem a pak Jiří Čunek zuby nehty hájící neudržitelnou pozici, už moc velkou podporu neměla).

Politická mapa s rozložením sil vypadá aspoň v jedné věci podobně jako někdy koncem roku 2005: k tomu, aby pravý střed vyrovnal náskok „levice“ (komunisté nejsou žádná levice), chybí třetí strana. Její hlasy jsou rozděleny po drobtech mezi lidovce, zelené a Věci veřejné. Vychází to (což je samozřejmě náhoda) úplně přesně: ČSSD a KSČM dohromady 48%, ODS, TOP09, lidovci, zelení a Věci veřejné rovněž 48%.

Rozdíl je jen v jednom: na přelomu let 2005-6 se etablovala nad hranici 5% Strana zelených a tuto pozici si udržela až do voleb. Výsledkem byl pat, zaplať pán Bůh za něj, kdo se ještě pamatuje na hysterické Paroubkovo povolební vystoupení (v tu chvíli si ten člověk ještě myslil, že vyhrál), ví, o čem mluvím.

Dnes je zvykem Topolánka soustavně kritizovat, na kritice jistě něco je. Topolánek měl však jednu velkou přednost, netrpěl klausovským fundamentalismem, který zakladatele ODS vedl k tomu, že se raději dohodl s politickými protivníky, než aby uzavíral kompromisy s těm, kdo mu nebyli tak daleko (ovšem, po Sarajevu to měl hodně těžké, a zdaleka ne jen vlastní vinou). Topolánek netrpěl hrůzou ze středu. Uměl se dohodnout s Bursíkem, poté, co se stalo zjevným, že je ochoten dělat umírněnou politiku. Dnes naopak panuje mezi ODS a TOP09, které se obě deklarují jako pravicové, jakási studená válka.

Hlavní problém české politiky je ale jinde, v tom, že zatímco levice a pravice jí jde (od obojího máme údajně hned dva exempláře), přehánět na tu či onu stranu nám nedělá potíže, problémy jsou se středem, s umírněností, vyvážeností a politickým realismem. V minulosti ho simulovaly strany, které by zlomyslní pozorovatelé mohli označit za klerikály, zelené fundamentalisty nebo avanturisty. Jejich dnešní rozdrobenost pod 5% je mj. i důsledkem tohoto stavu, lze ho nazvat „simulace středu jako z nouze ctnost“. Poptávka ovšem není ani po zelených fundamentalistech, ani po klerikálech, tím méně po avanturistech. Poptávka je po středu, který pořád ještě nějak neumíme.

lidovky.cz 23. února 2012