Hysterie „rozhořčených“

Mladá fronta Dnes začala zveřejňovat texty, v nichž spisovatelky a spisovatelé čtenářům popisují, v čem vlastně žijeme a co nás čeká. Nejsem spisovatel, a tak si dovolím jen pár poznámek k článku Michala Veiwegha Ráj to napohled, který vyšel 11. února. Předem připomínám, že debatu zahájila 28. 1. spisovatelka Petra Hůlová. Vyjádřila krajní znechucení ze současné situace: víra v budoucnost jako dálnici ke štěstí je v čudu, „Evropa“ je sice jako protektor lepší než „Rusáci“, ale to už dnes nikoho nedojme. Systém, který si říká demokracie, má u nás k pravé lidovládě sice daleko, ale kdyby tu skutečně byl u moci lid, bylo by to ještě horší, „neb jsou to většinou volové“. K tomu je třeba podotknout: představa, že veřejnost se skládá převážně z volů, vede nutně k podpoře autokratického vládnutí, které se příliš neosvědčilo. A pokud si někdo uchová i v dospělém věku pubertální přesvědčení o budoucnosti jako o dálnici ke štěstí, bude samozřejmě krutě zklamán. Proti autorčinu skoro programovému škarohlídství se pak ohradil v Lidových novinách Petr Zídek, poukázal mj. na to, že srovnávat „Evropu“ s „Rusáky“ (zřejmě EU se SSSR) je nesmyslné, Evropa jsme i my.

Michal Viewegh se zastal paní Hůlové. Zídek jí vytkl, že staví na emocích, Viewegh píše, že on taky, ale má je podložené každodenní četbou dvou českých deníků. A zmítá jím „nevěřícný vztek“, jehož výrazem jsou zjevně tyto řádky: „Česká republika se nachází ve vrcholném stadiu mafiánského kapitalismu. Dobře organizované skupiny zkorumpovaných politiků, státních úředníků a šéfů polostátních kolosů za pomoci štědře placených právnických kanceláří a karibských poradenských firem zemi za bílého dne systematicky vykrádají a o další miliardy ze státního rozpočtu i z dotací Evropské unie přicházíme kvůli pražským, severočeským, jihočeským, středočeským, plzeňským a dalším kmotrům.“ Příklady, které uvádí, mluví o tom, kde a kdy kdo s kým cestoval a kde se kdo s kým sešel. Za příklad krádeže uvádí mj. prezidentovo chilské pero, což je sice mimořádně směšná a trapná historka, ale žádný tunel. A samozřejmě generalizuje: kradou zbrojaři, exministři, právníci, starostové: všichni? Kolik je těch, co kradou?

V novinách, které vycházejí v demokratickém prostředí, se píše v převážné většině o negativních případech, chvála nebývá častá: je to příznak svobody. Protože noviny většinou zaujímají v politickém konfliktu tu nebo onu pozici, bývají někdy jednostranně útočné: stejně jako důvěřujeme, že „lid“ lze přesvědčit o tom, co je správné a co ne, důvěřujeme i tomu, že vyvážený obraz vznikne ve svobodném mediálním prostředí. A že mediální aféry nekončí happyendem (jako na první pohled mediální štvanice v totalitních režimech) a že novináři jsou napadání, je ve svobodném prostředí normální. To prostředí jim zaručuje i právo se bránit.

Viewegh uvádí i pozitivní příklady: ministr vnitra, pražský primátor, premiér. Ale i na každém z nich prý ulpělo něco z politické špíny. Jistě, náš svět není dokonalý, je v něm smíchán koukol s pšenicí. Česká republika se od svého vzniku zmítá ve vážných problémech. Základní otázka je: má být smyslem věcné kritiky případ od případu spravedlivé posouzení a hledání cesty k nápravě, která je ve svobodném prostředí možná, i když obtížná (proč by taky měla být snadná?). Anebo máme propadnout kocovině z toho, že „dálnice ke štěstí“ se nekoná, a propadat hysterii?

Módní vlny „rozhořčení“ končí v lepším případě v písku, v horším masovým krveprolitím. Lidé si představovali něco nového, lepšího, nevědí přesně co, a taky proto jsou teď bezmezně zklamáni. Pod jedním praporem se sdružuje pestrá společnost od fotbalových rowdies a neofašistů přes různé děti čistého živého až po anarchisty a agresivní neokomunisty. Gorilí demonstrace na Slovensku jsou dobrý příklad. Jsme maximalisté: zasloužili bychom si přece něco daleko lepšího: proč? Tenhle svět je nedokonalý, dokonalý z něho neuděláme, jen když se budeme hodně snažit, bude možná o fous lepší. To nám ale nevoní, už zase bychom ho chtěli zbourat.

A ještě malá poznámka: kdesi v textu pana Viewegha se nenápadně krčí jméno Andreje Babiše coby příklad člověka, který adresně upozorňuje na korupci. Vzpomněl jsem si, že pan Viewegh se jako jeden z prvních přihlásil k iniciativě ANO 2011. Že by v jeho svatém rozhořčení bylo přimícháno přece jen něco politické účelovosti? Samozřejmě, na tom není vůbec nic špatného, jen by bylo poněkud směšné to zatloukat.

Mladá fronta Dnes 14. února 2012