Konzervativci více i méně skuteční

Po mohutné mediální kampani proti „orbánovskému“ Maďarsku jeví české listy jakousi tendenci přejít přes politickou mrtvolu protivníka k dennímu pořádku. Přechod je ovšem dosti předčasný.

Ve čtvrtečních Lidových novinách vyšel pod názvem „Orbána kritizuje už i pravice“ rozhovor Luboše Palaty s europoslancem Janem Zahradilem. K tomu je třeba přičinit, o jakou pravici vlastně jde.

Kritizující pravice není snad Evropská lidová strana, která je v EP nejsilnější (má 271 poslanců z celkových 754 a jejím členem je i FIDESZ), ale euroskeptická „Skupina evropských konzervativců a reformistů“ (53 poslanců, velikostí třetí frakce od konce). Dali ji dohromady britští konzervativci a zlomyslnému pozorovateli by mohla připomenout jakousi parodii na někdejší slavnou a mocnou britskou koloniální říši. Pan Zahradil sděluje, že se skupina obrátila na svého člena Lajose Bokrose, který problematice nejlépe rozumí (bodejť by ne, je v tomto Minicommonwealthu jediný Maďar). Pan Bokros podrobil Orbánovu vládu drtivé kritice. Říká přitom „my skuteční konzervativci“. Tuto kusou sebecharakteristiku je třeba trochu rozvést. Pan Bokros byl zvolen do maďarského parlamentu v roce 1990 za maďarské socialisty (MSZP). V letech 1995-6 byl ministrem financí ve vládě socialisty Guly Horna. V roce 2009 vstoupil do Maďarského demokratického fóra, které už tehdy bylo jen stínem někdejší nejsilnější nekomunistické strany a pokoušelo se zachránit preference přesunem z pravého středu na levý střed. Důsledkem vstupu bylo, že se pan Bokros stal lídrem stranické kandidátky pro volby do Evropského parlamentu. V souvislosti s tím několik členů vedení MDF stranu opustilo. Panu Bokrosovi se akce vyplatila, stal se jediným europoslancem za MDF. Zato MDF si moc nepomohlo, v parlamentních volbách následujícího roku dostalo jen 2,66%. To je jen konstatováním faktů, samozřejmě platí, že přestupy z leva doprava (a zpět) jsou legitimní, a že není žádnou hanbou být třeba socialistou (a samozřejmě žádnou ctí být konzervativcem). Jen by se to nemělo zatloukat.

Odmítavý postoj pana Zahradila k nynější maďarské vládě je svým způsobem pochopitelný, čuchá za Orbánem stín Rakousko-uherské monarchie. Méně pochopitelná je reakce českých médií. V MFD se např. minulou středu tiše radují z toho, že Maďarsko je před bankrotem a v izolaci. Minimálně to druhé není pravda, i Zahradil připouští, že maďarská vláda má podporu německých a rakouských konzervativců. Má ovšem taky podporu opoziční PiS i vládní Občanské platformy v Polsku a podpory se jí dostalo z Litvy.

Orbánovu politiku lze v tom či onom právem kritizovat. Je zarážející, že u nás ani zastáncům „suverenity“ nevadí způsob, jakým EU s Maďarskem jedná: totiž kombinace „legálního“ mocenského nátlaku (EK hrozí sankcemi od Evropského soudního dvora) s nestydatým ekonomickým vydíráním.

Maďarsko má u průměrného českého intelektuála hodnotové znaménko minus: v době druhé světové války se kvůli prosazení svých (aspoň z části spravedlivých) požadavků zapletlo s Hitlerem. To se nesmí, zaplatilo za to krutou cenu. Česká politická reprezentace se spojila se Stalinem, z války vyšla jako vítěz a vyfásla totéž co Maďaři, totiž čtyřicetiletou rekreaci v bolševickém Rusku. Pokud středoevropské národy dokážou uspořádat své vztahy a hájit společně své zájmy v rámci EU, nemusí se bát, že přijdou o podstatné části své suverenity. Pokud ne, žádný euroskepticismus nepomůže a možná zapadneme zpátky tam, odkud jsme se v roce 1989 v dosti zbědovaném stavu vyškrábali.

Lidové noviny 2. února 2012