Hurá na Maďary!

Český tisk se bez rozpaků zapojil do křížového tažení proti Maďarsku. Je to nekulturní, nechutné i nestydaté zároveň. A taky nebezpečné. Důsledkem bude destabilizace středoevropského prostoru, kterou si tu –jako obvykle –odneseme všichni. Ukazuje se bohužel, že přes všechny ušlechtilé visegrádské aktivity je naše teritorium stejně neschopné solidarity a stejně bezbranné jako v minulém století.

Všechno to začalo, když maďarský parlament loni na jaře ústavní většinou přijal nový „Základní zákon“. Už po pár měsících projevil Brusel i Mezinárodní měnový fond krajní nespokojenost s vymezením, které nová konstituce přisoudila Maďarské národní bance. Negativní ohlas vzbudila i úprava pravomocí Ústavního soudu, zákon o církvích a náboženských společenstvích a také nový zákon o volbách do parlamentu.

Konflikt eskaloval, když kvůli tomu před Vánocemi Mezinárodní měnový fond a Evropská unie přerušily s Budapeští jednání o finanční půjčce. Postup obou institucí přitom velmi připomíná vydírání a maďarská strana je vůči němu vzhledem k nynějším finančním potížím v podstatě bezbranná.

Navíc se ve stejné době přidala i americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která premiéru Orbánovi napsala dopis (zveřejnil jej deník Népszabadság) obsahující soupis výhrad k některým zákonným úpravám (údajné porušení soudcovské nezávislosti, zákon o církvích, mediální zákon), spolu s návodem, co by mělo vtom či onom Maďarsko udělat. Připojena je i naléhavá žádost, aby během reforem, které nyní Maďarsko provádí, byly zachovány osobní svobody a demokratický „systém brzd a protivah“.

Maďarsko se pomalu, ale jistě dostává do situace, v níž se už dvakrát octnul jeho západní soused (poprvé v případě aféry kolem prezidenta Waldheima, podruhé poté, co se součástí vládní koalice stala Haiderova FPÖ). Pro celoevropské morální rozhořčení je ovšem Maďarsko jako malá postkomunistická země s velkými hospodářskými problémy o hodně snazším cílem než Rakousko.

Navíc trpí i „informační blokádou“. Zákonné předlohy, o nichž je řeč, jednání parlamentu i diskuse v tisku jsou v drtivé většině vedeny v maďarštině. Najít někoho, kdo je dokáže zprostředkovat, srovnat se situací v jiných zemích oblasti a zároveň si zachovává kritický odstup a nestrannost, je skoro nemožné.

Velmi pěkně to dokumentuje český tisk. Titulek jednoho z článků Mladé fronty DNES zní „Maďarsko už není republika“. To je nesmysl, nový zákon sice stanoví jako jméno státu „Magyarország“, ale to je stejně neutrální pojmenování, jako byl neutrální název Československo ve srovnání s„Československou republikou“. V ústavě se navíc praví, že Maďarsko je nezávislý demokratický stát a jeho formou je republika.

Není taky jasné, proč si Petr Pešek v Lidových novinách myslí, že změna názvu má „symbolický význam“. Symbolický význam nemá žádný. Například v rakouské ústavě se vedle názvu Republika Rakousko používá běžně i Rakousko. Pan Pešek hovoří o tom, že nová ústava a s ní související zákony přinášejí oslabení úlohy Ústavního soudu, přitom zásadní věc, která byla vypuštěna (actio popularis – právo každého občana iniciovat dodatečné přezkoumání souladu zákona s ústavou), například česká zákonná úprava neobsahuje a ani nikdy neobsahovala.

Pokračujme dále: Leona Šlajchrtová se v již zmiňované Mladé frontě DNES pozastavuje nad tím, že v maďarské ústavě je definováno manželství jako svazek muže a ženy: to je dosti divoký výron politické korektnosti, navíc u nás jsou homosexuální vztahy (předpokládám, že o legalizaci zoofilie pisatelka neusiluje) pojaty jen jako „registrované partnerství“. A maďarská ústava se odvolává na Svatoštěpánskou éru stejným právem jako Česká na „dobré tradice dávné státnosti zemí Koruny české“.

Podobná vyjádření je sotva možné označit za vážnou a nezávislou analýzu. Přitom maďarský Základní zákon má očividně problematická místa. Například patetickou, deklarativní preambuli. Je zcela nepatřičné, aby zastupitelé zavazovali občany, v co mají věřit a co mají vyznávat. Navíc forma této části ústavy i její název „Národní vyznání víry“ má pro věřícího člověka jakýsi přídech rouhání.

V českém tisku také chybí nejen základní informace o hlavních sporných bodech nové maďarské legislativy (základní zákon, zákon o ústavním soudu, zákon o národní bance, mediální zákon, zákon o církvích) i o problémech, jako jsou půjčky v cizí měně a zestátnění penzijních fondů, ale i věcně podložené srovnání s předchozí zákonnou úpravou a s tím, v čem se nová úprava shoduje s naším zákonodárstvím a v čem se od něho liší.

Brzdy vyřazené z provozu

Na počátku tohoto roku proběhla v Budapešti na Andrássyho třídě protivládní demonstrace. V deníku Népszabadság psali nejprve o statisících demonstrantů, pak slevili na sto tisíc, vládní zdroje uváděly 5–8 tisíc, nakonec proběhla jakási shoda na „desítkách tisíc“. Přes všechen tento (i v úvodu zmiňovaný) rozruch by byl dojem, že maďarská vláda je na spadnutí, docela mylný. Má stále daleko výraznější podporu veřejnosti než ta česká.

Průzkumy z prosince hovoří o18–26% preferencí pro FIDESZ, 11–14% pro socialisty. Když se nechají stranou ti, co volit nechtějí nebo se ještě nerozhodli (jejich počet se pohybuje kolem 50 %), činí podpora vládnoucí strany 39–49 %, socialistů 21–24 %. Z toho plyne, že by vládní strany ústavní většinu sice nejspíš neobhájily, ale jejich převaha je stále výrazná. Levicová opozice (MSZP a strana s podivným názvem „Politika může být jiná“, která zaujala prázdné místo po Svazu svobodných demokratů), stagnuje, výrazně se zvětšil počet lidí nerozhodnutých a posílili i opoziční pravicoví radikálové z hnutí Jobbik.

Tím nemá být řečeno, že by Maďarsko nemělo problém. Má, a velký. Všechno začalo posledními volbami do parlamentu. Na jaře 2010 získala koalice FIDESZ- KDNP (Křesťanskodemokratická lidová strana) 263 z celkem 386 mandátů, což znamená ústavní většinu. Opozice byla zatlačena do bezvýznamnosti. Tento výsledek přivodil něco, co by bylo možné nazvat „ústavní krizí naruby“: úplně se zhroutil „systém brzd a protivah“ zaručený ústavou.

Tvrdit, že za to může vítěz voleb, by bylo absurdní: v době změny režimu na přelomu 80. a 90. let se nové parlamentní strany soustředily na vytvoření ústavního rámce demokratického státu, kdežto socialisté, nástupci někdejší kádárovské MSZMP (Maďarská socialistická dělnická strana), usilovali spíše, aby na základě vazeb, přežívajících z minula, obnovili a upevnili ekonomický background strany (někteří při tom nepochybně nezapomněli ani na sebe). V obojím dosáhli pozoruhodných úspěchů, ovšem za cenu postupného úpadku sympatií veřejnosti. Další součást levostředé koalice, Svaz svobodných demokratů, bezvýhradně spojil svůj osud se socialisty a nakonec už byl zcela závislý na jejich podpoře. Definitivní tečku za vládnutím tohoto seskupení pak udělala první vlna evropské finanční krize, jejíž dopad v Maďarsku byl o poznání tvrdší než u nás.

Je poněkud laciné vytýkat nynější koalici, že využívá svého triumfálního vítězství, zvlášť když si člověk představí, jak by se v takové situaci zachovala ODS nebo TOP 09. Sotva lze ovšem oddiskutovat, že nynější koalice využila ústavní většiny k tomu, aby posílila svůj personální vliv v institucích, které by ze své povahy vysloveně politické být neměly (monetární rada Maďarské národní banky, mediální rada), a že si například prodloužením mandátu různých funkcionářů snaží pojistit vliv i v době, kdy už možná u vládního kormidla nebude.

Základní problém postkomunistických států obecně –a nynějšího Maďarska zvlášť –je, že se v nich uplatňuje jiné pojetí politiky než na Západě. Zatímco demokracie ve vyspělých zemích spočívá na politické pluralitě a průběžném a namáhavém hledání konsensu, zde je politická pluralita terén, na němž se uplatňuje politika jako pokračování třídního boje jinými prostředky. V systému zbývají jakási rezidua starého pořádku a politický zápas je chápán jako boj nového se starým.

Hybnou silou politiky je nenávist. Taková politika je nepřímo, ale výrazně ovlivněná marx-leninskou ideologií a ruskými tradicemi, je v ní málo místa například pro loajalitu k nějaké společné věci, na níž se dokážou všichni sjednotit. Demokratické postupy se pak stávají čirou formalitou.

Maďarská opozice byla zatlačena do bezvýznamnosti a vítěz voleb jí její roli nijak neulehčil (ovšem, není to povinnost, je taky otázka, jak by to mohl vlastně udělat). Protože ztratila podporu veřejnosti, žádá oni EU, západní mocnosti a západní veřejné mínění a bere na sebe jakousi pseudodisidentskou roli, což neodpovídá nynějším politickým poměrům v Maďarsku. Podobně se u nás kdysi v době „opoziční smlouvy“ chovala „nesmluvní opozice“, rovněž zatlačená do bezvýznamnosti. Zaujatý člověk by mohl srovnávat nynější stav se situací po válečné porážce Maďarska v první světové válce, kdy lidé jako Mihály Károlyi nebo Oszkár Jászi, kteří neuspěli doma, neváhali hledat podporu například i u Edvarda Beneše. Srovnání je jistě nespravedlivé, ale pohnutky k němu bohužel pochopitelné.

V novém světle se jeví i otázka legitimity. Nynější maďarská vláda získala mandát ve svobodných volbách, jejichž výsledek dosud nikdo nezpochybnil (podotýkám, že ani Hitler, ani Gottwald se nemohli opřít o parlamentní většinu, získanou vítězstvím v relativně svobodných volbách). Hledat legitimitu jinde (v Bruselu, u „světového veřejného mínění“) je jen obtížně zdůvodnitelné. Ti, kteří ji hledají, i ti, kteří se snaží ji poskytnout, vycházejí z nevyslovené premisy (viz známá báseň Bertolta Brechta), že maďarský lid selhal a poraženým demokratům je tudíž nutné opatřit nějaký jiný, lepší...

Lidové noviny 14. ledna 2012