Pravda o odcházení

Bylo to velkolepé odcházení.

Lidé se spontánně loučili se svým prezidentem a státní pohřeb měl důstojný průběh. Nyní je třeba ještě doříci, co bylo zamlčeno: Proč část národa po Havlově úmrtí nebrečela. A proč se jí nelze divit.

Hold, který Havlovi vzdalo obyvatelstvo v Praze, byl strhující. Síla situace však vedla k přepjatosti a k nekonečným ódám v médiích. Proto je teď ještě potřeba dovyslovit, že při odcházení Václava Havla něco podstatného chybělo. A to totiž „život v pravdě“.

Tak kupříkladu Erik Tabery na třech tiskových stránkách Respektu zapěl ódu na jednu vlastnost, kterou Havel skutečně neměl. Tabery jej oslavil jakožto „sjednotitele národa“. Tím nechtěně symbolizoval veškerý oslavný kýč, s nímž se v předvánočním týdnu roztrhl pytel. Jestli něco Havel opravdu nebyl, tak sjednotitelem národa.

Nespojoval, rozděloval

Na jednom místě evangelia Kristus praví: Přišel jsem vás rozdělit. Úlohou výrazných osobností bohužel často není spojování společnosti, nýbrž rozdělování. Takzvaná revoluce v roce 1989 spojila Čechy sice ve vysoké míře, ale rozhodně ne docela. Zůstal zde milión až do kalhot podělaných komunistů, z nichž nějaká část uměla chytit nový vítr. A pak tu také byla ohromná skupina prostého obyvatelstva, jež dobře tušila, že se jí právě ze života vytrácejí elementární jistoty socialismu. Polovina českého národa, který byl komunistickým režimem slisován v jednotnou masu pracujících a následně ideologicky vydezinfikován, nevěří v nic moc zásadně přesahujícího naši lidskou existenci, nýbrž pouze v každodenní radosti, hmatatelné statky a drobné pověry. To je sociální realita a není správné tím pohrdat. Daleko těžší úkol je to pochopit.

Václav Havel dokázal národ z velké části výrazně proměnit, dokázal vytvořit symbol změny, která je ve svém souhrnu nesmírně pozitivní, a dokázal vtisknout této změně globální kontext. To si zaslouží ocenění. Hned na dalším místě si Havel zasloužil důstojný pohřeb jako demokratická hlava státu. Státní myšlenka dokáže integrovat pluralitní společnost. A to je dobře. Katolický pohřeb sice neodrážel tak úplně Havlovy názory. Ale odrážel tradici základního zdejšího náboženství, a měl proto i svoji váhu. Havel církev respektoval a podporoval. Sám nebyl křesťanem, nýbrž klasickým „něcistou“, jak tomu říká Halík. Havel věřil „v cosi, co nás přesahuje“, a v tomto ohledu se nemohl ve své víře splést. Ono nás totiž celkem jistě „cosi“ přesahuje.

Polovina národa tento přesah celkem pochopitelně ignoruje a neraduje se příliš ze změny poměrů. Tito lidé mají podobný syndrom, jenž byl u východních Němců popsán jako „ostalgie“. Jde často o vzpomínání na staré zlaté časy.

Bílá věž ze slonoviny

„Ostalgická“ emoce je však složitější. Jsou jí zasaženi všichni ti, kteří se necítí být vítězi revoluce, jakkoli ji třeba kdysi podporovali. Komunismus byl režimem tak stupidním a neefektivním, že dokázal otrávit téměř každého, kdo vystál frontu na toaletní papír. V období revoluce zde existoval ohromný potenciál na soudržnější společnost, jež se dokáže sjednotit na elementárních zásadách nového, demokratického režimu. To se nepovedlo. Chartisté tuto příležitost propásli právě kvůli své ideologii vlastní nadřazenosti nad obyčejné lidi. A nepovedlo se to právě i kvůli Havlovi a jeho koncepci, s níž dokázal šmahem odsunout všechny občany, kteří nevystupovali proti komunismu, do role těch, kteří v „existenciálním smyslu“ nežijí v pravdě. Tato intelektuálská ideologie měla motivační význam pro disidentskou společnost a v širším smyslu pro celou vrstvu nekomunistické inteligence. Vytvářela svým přívržencům pocit vyšší ceny, lepší sebeobraz, jenž měl smysl uprostřed komunistického marasmu a pronásledování. Vytvářel spiklenecký jazyk a mimikry, díky nimž se lidé nespokojení s režimem navzájem poznávali a sdružovali.

Na rozdíl od Polska a jeho antisovětského a katolického založení se česká opozice sdružila kolem intelektuálně náročnější lidskoprávní rétoriky a intelektuálního předstírání, kde každý opozičně myslící člověk se musel tvářit jako filozof bezmála tolstojovského typu. Uniforma svetru roláku, záměrně mizerného oblečení a umaštěných vlasů hezky dotvářela syndrom vydělené sekty z národa a povýšené nad národ. Jako bílá věž ze slonoviny, která ční nad tím mořem morálního hnoje, jímž není nic jiného než masa obyčejných lidí.
Naše nekomunistická inteligence nevědomky kopírovala inteligenci ruskou, která je zjevně ještě oddělenější od svého veskrze otrockého národa a jejíž odskok od vesnice je ještě mnohem hlubší. A výkony ruské literatury jsou zase o to velkolepější.

Česká nekomunistická inteligence si ovšem nikdy neuvědomovala, že její oddělenost od národa má tragický rozměr, a chápala ji velmi povrchně jen jako pozitivní výlučnost od „těch blbců“. Kvůli tomu v ní téměř není schopnost vést národ, neprodukuje lidi schopné stát v čele v politickém či duchovním smyslu. Slabá úroveň politické elity je toho důsledkem. Kdejaký šíbr je totiž mocensky schopnější než příslušník české inteligence. Tento deficit napravují nastupující generace. Dlužno dodat, že máme vedle politiků, kteří kradou, i politiky s myšlenkovým backgroundem. Byť jsou výjimkami.

A věc je ještě složitější o to, že máme v zásadě i „morálně“ orientované politiky, kteří kradou jen pro stranu, a nikoli pro sebe, což je jaksi eticky „čistší“ vedle těch, kteří kradou jen pro sebe. Problém zde však není v životě ve lži či v pravdě, ale v pravidlech financování politických stran a v obecné kultuře společnosti zbavené idealismu. Je to důsledek toho, že sečtělá a idealisticky orientovaná inteligence nevstupuje do politiky, protože nemůže. Není schopna se dorozumět se svým národem jakožto národem „nováků“. V tom je podstata její politické neschopnosti. A deficit kvalitních politiků je odvozeným problémem.

Zelinář žijící ve lži

Státní pohřeb Václava Havla byl demonstrací idealismu, který část lidí sdílí. Tento idealismus je jistě přínosem pro národní život a pohřeb v katedrále tento idealismus demonstroval. Hrdost je na místě. Když se však vypravíme na cestu hledání po jeho zdrojích, narazíme na Havlův programový esej Moc bezmocných. Je to intelektuálská bible se vším dobrým i špatným.

V kostce: Zelinář, jenž vystavuje ve výloze heslo „Proletáři všech zemí spojte se“, se účastní „života ve lži“. On sám nelže. Ale otrocky dotváří celkové panoráma lži totalitního režimu. Jedná se o Havlovu programovou tezi, že disidentství začíná byť i drobným narušením pravidel, která režim určuje. Zelinář prý může to heslo nepověsit. A tím nastává u něj proces očištění a příklon k životu v pravdě.

To má dalekosáhlé důsledky. Vzniká tím „paralelní polis“, společenství lidí, kteří prý „žijí v pravdě“. Konečným cílem však není systém parlamentních stran s jejich odosobněnou strukturou aparátů a kampaní, jež kopírují reklamu na pastu na zuby. Havlův programový text je nejen vzdorem proti životu ve lži v totalitním režimu, nýbrž i vzdorem proti konzumní společnosti. Tvrdí, že parlamentní demokracie je dobrá jen jako jakási přechodná fáze na cestě k uspořádání, které bude respektovat autenticitu člověka (vzpomínka na Marxe je zde na místě). Volá po maximálním principu samosprávy a netají se souzněním s klasiky socialismu. Řekněme rovnou, že míra Havlových iluzí naprosto přesahovala sociální realitu i praktickou realizovatelnost. Pomiňme, že ten zelinář neměl ve skutečnosti žádnou možnost vládnout vlastní výlohou. O tu se centrálně staral jeho státní podnik. Havlovým cílem však nebylo jen drobné narušování rituálů režimu. Byla jím „existenciální revoluce“, při níž každý člověk nachází autenticitu sebe samého a uvědomuje si možnost žít v pravdě. Tohle je vypjatý morální radikalismus Václava Havla. Škoda že nefunkční. Jistě na něm lze postavit spiklenecké společenství disidentů a intelektuálů. Je to však báze, jež národ rozděluje, a nikoli spojuje.

Václav Havel byl skrz naskrz zelený intelektuál, čtenář Martina Heideggera a velký snílek. Právě takový byl zřejmě ve své době třeba. Ale jeho vliv si zaslouží i kritickou reflexi a zjištění, že jeho ideologie má neblahé důsledky. Utvrzování v pocitu morální a rozumové nadřazenosti nad prosté lidi je tím nejlacinějším „výkonem“ inteligence.

Stručně řečeno, dnes, když už není hlavním problémem moc bezmocných, je to ideologie plná pohrdání obyčejnými lidmi. A mimochodem i flagrantní útok na parlamentní demokracii, která sice není nijak krásná, ale jde zatím o jediný systém zaručující v celkem vysoké míře naši občanskou svobodu.

Ideologie Havlových sirotků

Proč byl jako příklad člověka žijícího ve lži vybrán zelinář? Copak je jeho chování možné považovat za reálný problém jak totalitního režimu, tak i té nenáviděné konzumní společnosti? Proč nebyl za příklad člověka žijícího ve lži vybrán třeba literární vědec Ladislav Štoll, jinak stoprocentní zločinec? Nebo básník Ivan Skála, jenž tak obdivoval vstup „bratrských armád“ do naší země?

Život ve lži či v pravdě není nikdy absolutní. Je odstupňován podle reálných možností člověka v jeho konkrétní situaci. Zelinářův život v jeho malinké lži je nesouměřitelný s ohromnou lží, jíž je schopen intelektuál. Zelinářova malá lež nikomu nijak neublížila, zatímco lež intelektuála trvá a má ohromnou moc. Ve svých moderních převlecích pokračuje.

Havel zemřel a v pražských redakcích jsme podlehli dojmu, že každý další článek o něm je ve shodě s národním étosem. Prodané náklady novin ukázaly, že obyčejné obyvatelstvo buď Havla ignorovalo, anebo přímo bojkotovalo. To je syrová realita a zároveň drsná sociologická studie. Lidé toužili po svých vánočních dárcích, po svém „autentickém životě v pravdě“ svých soukromých domovů a odkaz Václava Havla vnímali jen skrze mediální opar, který zhoustl do nevstřebatelné verze žulového pomníku. Jedna část národa spontánně uctívala odkaz významného intelektuála. A ta druhá celé divadlo ignorovala a bojkotovala. Havel pro ni nepředstavuje reálný přínos do jejich životů. Můžete ji považovat za blbce. Ale to není váš život v pravdě.

Idea vítězící Pravdy a Lásky se nemůže dost dobře dotknout srdcí lidí, kteří žijí své životy uprostřed svých těžkých každodenních starostí a vnímají společnost jako džungli, v níž nejsou schopni obstát podle svých představ. Nemají silné lokty a žádný z kamarádů Václava Havla není jejich kamarád. A nebo nejsou v ODS. Komunistická revoluce jim kdysi nabídla falešnou rovnost. Pak se ale ukázalo, že si je někdo rovnější a že jen panáčkují totalitnímu režimu pro radost. Když jim pak porevoluční elita předkládala ideál všeobjímající pravdy a lásky, cítili za tím jen obdobnou falešnost, která se jich ničím netýká, kromě panáčkování novému režimu pro radost. A svoboda pro ně bohužel až příliš často znamenala jen zcela abstraktní pojem. Daleko větší radost by jim udělala třeba rovnost šancí, vymahatelnost práva a obyčejná spravedlnost, jíž jsme opravdu po listopadu svědky nebyli. Aniž by za to Havel mohl. Nicméně v divokých devadesátých letech novému režimu Havel předsedal a jeho svatozář a moralistická ideologie se jevily obyčejným lidem v kontextu s všeobecným zlatokopectvím a tunelářstvím jako čím dále tím absurdnější komedie.

Koneckonců Havel, jakožto autor chytlavého sloganu o Pravdě a Lásce zacházel na svých dopisech s červenými srdíčky lásky podle jednoduchého až machiavelistického vzorce. Distribuoval svá srdíčka těm, kteří mu prokazovali úctu a svým konkurentům či rivalům srdíčka v dopisech neposílal. Docházelo ke komické situaci, že politik či jiný veřejný činitel svého času dobře poznal, jak je během Havlova prezidentství zapsán na Hradě. V dopise prostě chybělo srdíčko.

Pravděpodobně nedospěl do toho stádia existenciální revoluce, kdy by u něj nastal „život v pravdě“.

Neinteligence inteligentních

Problémem naší inteligence je to, že je povrchní, a proto kašle na svůj vlastní národ. Žije životem „paralelní polis“, oddělené kasty, což je v kontextu svobodných poměrů postoj zcela bez užitku.

Skutečným problémem Česka není konzumně orientovaná „novácká“ veřejnost, již kritizují Havlovi sirotci, nýbrž málo inteligentní inteligence, která neprodukuje politickou elitu a tvoří jen velmi málo intelektuálních výkonů, jež přesahují periferní situaci země.
Naším problémem není prostota prostých, nýbrž nezralost a nabubřelost těch formálně inteligentních.

Jaká je tedy pravda o odcházení Václava Havla? Ta, že neodešel sjednotitel národa.

A problém není v zelináři.

Pavel Šafr