Kdo dělá z ÚS třetí komoru parlamentu?

Teze, nebo spíš doktrína o Ústavním soudu jako o třetí komoře parlamentu je ideovým dítkem Václava Klause. Od té doby ji po něm papouškuje kdekdo. Považuji ji za nespravedlivou a nestydatou.

Především je velmi důležité, když je tu někdo (aspoň teoreticky nezaujatý), kdo se tu a tam podívá politickým šíbrům pod prsty. Klasický příklad užitečnosti toho počítání je to, jak se ÚS kdysi vyrovnal s podloudným pokusem vykutálené dvojice Zeman – Klaus v době opoziční smlouvy fakticky přepsat volební systém, daný ústavou. Taky se samozřejmě stane, že se ÚS občas sekne (např. blahořečení Benešových dekretů), je to jen lidská instituce.

Řeči o třetí komoře jsou ovšem krajně pokrytecké, protože jsou to s drtivou převahou právě politici, kteří se k ÚS jako ke třetí komoře parlamentu chovají, zpravidla tenkrát, když neuspěli v parlamentu (kde zrovna nemají většinu) nebo na ulici (lid většinou jejich revoluční náladu nesdílí a finanční možnosti odborových organizací najímat za přijatelný peníz demonstranty jsou díky Bohu omezené).

Politici z exekutivy i legislativy tímto způsobem jednají bez ohledu na to, jsou-li praví, leví nebo pruhovaní (případ opoziční smlouvy). Dnes je iniciativní ČSSD. Když se ale nynější vládní koalice náhodou na něčem dohodne, je vzhledem k její přesvědčivé většině opozice nahraná, a hlasování v PS prohraje.

To, že opozice prohrává hlasování, je ta nejobyčejnější věc pod sluncem. Stává se to všude, protože opozice se všude vyznačuje tím, že nemá v parlamentě většinu.

Tedy všude, jen ne u nás. U nás měla koalice, resp. vládní strana většinu jen kdysi za první Klausovy vlády, a pak teprve nyní. V době mezi tím si opozice zvykla na to, že prohrát hlasování není nejobyčejnější věc pod sluncem, nýbrž ukrutná křivda a nespravedlnost. Je jí třeba čelit všemi prostředky, především revolucí. Když revoluce není zrovna proveditelná (což je u nás pravidlem), je třeba se obrátit na Ústavní soud jako na někoho, kdo ji může nějakým způsobem suplovat. Tento způsob politiky nazývá se paroubkismus, a kvete stále, ačkoli se jeho vynálezce zatím už (nedobrovolně) odebral do politického mauzolea.

Opozice (tedy ČSSD) předkládá nyní Ústavnímu soudu k anihilaci čtrnáct vládních reformních zákonů, jednak všechny dohromady a jednak každý jednotlivě. První námitka zní, že projednávání zákonů bylo sloučeno, takže opozice nedostala dostatečný prostor k vyjádření. To je třeba přeložit do normální řeči: rozumí se dostatečný prostor k parlamentní obstrukci. Kdyby ho dostala, trvala by parlamentní rozprava dodnes a v ČT24 by byli zbaveni starosti o to, jak naskládat denní program, sestával by se ze samých přímých přenosů. Veřejnost by z toho byla nepochybně na větvi.

Další neplecha (uvádím jen příklad) je vázání podpory v nezaměstnanosti na veřejně prospěšné práce (bez nich ji dotyčný dostane jen po dva měsíce). Jde prý o šikanu veřejné moci a o zavedení nucených prací.

Podstata věci je, že nikdo veřejné práce vykonávat nemusí. Jenom mu hrozí, pokud je odmítne, že nedostane příspěvek. Nezavřou ho do Daliborky ani nepůjde na mučidla.

Prý se nerozlišuje mezi těmi, co celý život poctivě pracovali (to je mi krajně podezřelá formulace, za totáče jsem mezi ně podle „orgánů“ rozhodně nepatřil) a těmi, co žili neustále na podpoře. Zároveň se prý poskytuje velký prostor úřednické libovůli. To je vykutálené – úředník tedy nesmí projevit libovůli, spočívající v tom, že se pokusí rozlišit mezi vyčůránky navyklými na podporu a těmi ostatními.

Smysl iniciativ tohoto typu (paroubkismus) je zbavit demokracii funkčnosti. Lidé se „rozhořčí“, svrhnou vládu, a pak se dostanou k moci ti, kteří úspěšně usilovali zbavit demokracii funkčnosti. Ti, co se octnou v opozici, pravice sem, levice tam, budou pokračovat v jejich díle, jehož podstatou je zbavit demokracii funkčností.

Z těchto všech důvodů si odvažuji se zatajeným dechem doufat, že ÚS pošle průkopníky politického paroubkismu do (příslušné slovo nechť si laskavý čtenář doplní).

lidovky.cz 3. ledna 2012