ARCHIV

Nemocnice na kraji města

Celý národ šílí nad pokračováním slavné Dietlovy Nemocnice. Očekávání, které předcházelo uvedení prvního dílu, nemohlo nebýt zklamáno. Její úspěch – a také její dnešní obliba – jsou příliš spojeny s dobou jejího vzniku.

Pracoviště v běžném komunistickém podniku z doby normalizace bylo něco jako fešácký kriminál (pro lidi s menším či větším kádrovým škraloupem dvojnásob). Zákoník práce zaručoval, že kdo chtěl změnit místo, musel zpravidla čekat, až o něho podnik, kam chtěl přejít, ztratí zájem. Lidé, nucení pobývat v prostředí připomínajícím Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti, si záhy šli vzájemně na nervy. Utéci nebylo kam.

Dietlova Nemocnice líčí tuto situaci, jenže v růžových barvách a jaksi naruby. Kolektiv sympatických lidí, nesympatičtí jsou výjimkou a vlastně jen jako pozadí, na němž mohou sympatičtí vyniknout. Dopadají zpravidla jako vlk v nechutném ruském kresleném seriálu. Někteří se okázale polepší, aby doložili tezi, že každý má v sobě zdravé jádro, jde jen o to je vyhmátnout. Příznaky komunistické ideologie jsou omezeny na minimum, pořizovatelé tušili, že veřejnost je na ně alergická. Všechno se odehrává v podobném bezčasí jako příběh o Arabele, s tím rozdílem, že se to vydává za nejskutečnější skutečnost. Základní vlastností seriálu je prolhanost: všechno je v pořádku a to málo, co v pořádku není, se k pořádku pomalu vrací. Dietlova Nemocnice byl jakýsi večerníček pro lidi unavené z bolševické každodennosti.

Proč ale jeho obliba přetrvává a proč našel tolik vděčných diváků v SRN? Život ve svobodě (i v tak nedokonalé, jakou máme teď) je životem v nejistotě. To, na čem člověku záleží, je ohroženo, musí o to pečovat a může o to každým okamžikem přijít. Život ve svobodě je život s rizikem a ve stresu. Život v bolševické kolonii byl podstatně klidnější: lidé věděli, že lépe nebude, ani kdyby se stavěli na hlavu. Věděli však také, že nebude o mnoho hůře: všechno se sice zhoršuje, ale tak pomalu, že si na to člověk zvykne dřív, než si toho všimne. Měli svou jistotu. Dietlovy seriály líčí tento proces takříkajíc z jeho lepších stránek. Jedněm (těm, co to zažili), se po nich stýská, druhým (těm, kteří zažili nevýhody svobody) o nich sní. Na to špatné buď zapomněli, nebo o něm nechtějí vědět.

Jaroslav Dietl byl člověk talentovaný a citlivý ke „společenské objednávce“. Když se to smělo, dovedl napsat hezkou a zábavnou věc. Měl smůlu, za jeho života se to smělo jen výjimečně. Nejen proto se pokračování seriálu nemůže vyrovnat jeho začátkům. A taky nejen proto, že pokračování úspěšného seriálu bývá vždycky o poznání praštěnější. Muselo by vyznít jednoznačně: oč to bylo tenkrát lepší! To je však přece jen těžké podat přesvědčivě, a navíc si to jeho autoři nejspíš ani netroufnou.

24. října 2003