Právo na hrob

V LN z minulé středy kritizuje Petr Zídek vedení Konfederace politických vězňů za to, že na pomníku u motolského krematoria nechce uvádět jména všech pohřbených vězňů. Na podstavci pomníku jsou umístěny jen dvě desky se dvěma jmény. Jedním z nich je János Esterházy, představitel maďarské menšiny na Slovensku v době před druhou světovou válkou a během ní. Pan Zídek mimo jiné píše: „Esterházy je navíc dodnes na Slovensku kontroverzní postavou: k trestu smrti později změněném na doživotí nebyl odsouzen komunistickým soudem, ale Národním soudem v září 1947. Tento rozsudek je dodnes platný. Proč má mít v Motole pamětní desku právě on, je o to nepochopitelnější, že v České republice už jednu má, a to na Mírově, kde zemřel.“ KPV prý argumentuje tím, že v Motole jsou pohřbeni političtí vězni i zločinci, čeští historici jsou ovšem schopni spolehlivě určit, kdo byl kdo, a ti první si zaslouží neanonymní hroby.

Informace pana Zídka o Jánosi Esterházym je poněkud kusá, rád bych ji doplnil. Nejdřív ale jen malou poznámku na okraj. Na rozdíl od pana Zídka si nemyslím, že by právo na hrob měli jen ti, co nebyli zločinci. Právo na hrob mají všichni smrtelníci, je to základní lidské právo. Případy, kdy bylo v civilizovaném světě porušeno, jsou spíše výjimkami (váleční zločinci popravení po válce v Norimberku, Usáma bin Ládin), a nadto zanechávají jakousi pachuť.

Slovensko v rámci Maďarského (Uherského) království nikdy nepředstavovalo autonomní celek a nemělo tedy „historické“ hranice. Hranice, dohodnuté v Trianonské smlouvě z června 1920, byly stanoveny ze strategických důvodů (cca polovinu z nich tvoří řeky Dunaj a Ipeľ). V novém státě se ocitlo skoro milion Maďarů, kteří vůbec nevěděli, jak k tomu přišli, měli v něm statut neplnoprávné „menšiny“ a dost dobře ho ani nemohli považovat za svůj. Politici, reprezentující maďarskou menšinu, vzali na vědomí legální rámec, v němž mohli být politicky činní, a usilovali v rámci možností co nejvíc vylepšit její postavení. K nějaké loajalitě k novému státu, neměli žádný hmatatelný důvod.

To je politická situace, v níž začal působit János Esterházy.: narodil se v roce 1901 ve Veĺkém Záluží u Nitry ve staré šlechtické rodině, zemřel v březnu 1957 ve věznici v Mírově. Veřejně činný byl od roku 1931, Zastával čelné funkce v politických stranách maďarské menšiny v ČSR. V roce 1935 byl zvolen poslancem československého Národního shromáždění. V roce 1938 se jako představitel maďarské menšiny účastnil jednání s politiky z SdP a HSĹS, setkal se i s Lordem Runcimanem. Měl styky s čelnými maďarskými politiky, řada těch lidí byli jeho osobní přátelé. Po maďarském záboru jižních oblastí Slovenska zůstal na Slovensku a stal se jediným představitelem maďarské menšiny v parlamentu (nyní už čítala jen asi 70 tisíc lidí). Jeho politika vůči Slovenské republice se nelišila od jeho někdejší politiky vůči ČSR, jsou tu však věci, které tento rámec výrazně překročily. Zmíním tři: Protestoval proti brutálním zásahům maďarské policie proti Slovákům, kteří se po změně hranic octli v Maďarsku, v roce 1942 jako jediný člen parlamentu veřejně nehlasoval pro ústavní zákon č. 68 o deportacích Židů a zdůvodnil to nelidskostí a nekřesťanskostí té zákonné normy, a během existence Slovenské republiky pomáhal Židům, Polákům a Čechům dostat se přes Slovenské území do Maďarska, odkud bylo do jisté doby možné se zachránit. Po osvobození Bratislavy byl novou státní správou vydán Rusům, transportován do Moskvy a odsouzen za protisovětskou činnost k deseti letům žaláře. Mezitím bylo proti němu jako proti „uprchlému“ zahájeno v nepřítomnosti trestní stíhání podle Nařízení SNR č. 33/1945 Sb. O potrestání fašistických zločinců. (Jde o zcela úděsnou právní normu). Byl odsouzen k trestu smrti a ruské orgány ho pak v roce 1949 vydaly do ČSR k vykonání rozsudku. Esterázy se vrátil z gulagu těžce nemocný. Trest mu byl cestou milosti změněn na doživotí. Kalvárie po československých kriminálech skončila v březnu 1957 na Mírově, kde zemřel. V Rusku byl v roce 1993 posmrtně rehabilitován (rehabilitace se týká jen údajných trestných činů vůči SSSR). Když Esterházyho dcera Alice Esterázy-Malfatti požádala o revizi procesu z r. 1947, následovala vleklá soudní tahanice, která skončila rozhodnutím slovenského soudu, že proces revidovat nelze, protože Nařízení č. 33/1945 Sb. neumožňuje odvolání. Ve prospěch Esterházyho intervenoval v roce 1993 osobním dopisem předsedovi senátu Městského soudu v Bratislavě mj. Simon Wiesenthal.

A konečně osud urny. Když Esterázy zemřel, dostala rodina zprávu, že byl zpopelněn a pozůstatky nebudou rodině vydány. Protože se nevědělo, kde jsou uloženy, byl z iniciativy Svazu Maďarů žijících v českých zemích na Mírově v roce 1998 zřízen symbolický náhrobek. Někdy v roce 2007 se obrátila Esterházyho dcera na ministra Schwarzenberga s prosbou o zjištění, kde jsou Esterházyho ostatky uloženy. Ministerstvo zahraničí tlumočilo prosbu Kabinetu historie a dokumentace Vězeňské služby ČR, kde obratem zjistili, že Esterházyho ostatky po několikaleté anabázi skončily na hřbitově u krematoria Motol, kde jsou pochováni popravení či zemřelí političtí vězni (a také kriminální zločinci). V roce 2011 požádal maďarský ministr zahraničí Martonyi svého českého kolegu, zda by na motolském pohřebišti bylo možné umístit desku se jménem Esterházyho a datem narození i úmrtí. Nad pozemkem má jakýsi patronát Konfederace politických vězňů a pražský magistrát věnoval na letošek peníze na rekonstrukci pamětního místa. To se stalo. Pod pamětní kříž byla umístěna dvě jména: letce Josefa Brykse a Jánose Esterházyho. K slavnostní odhalení dosud nedošlo.

Osud Jánose Esterházyho je očividně kamenem úrazu ve vztazích mezi Maďarskem na jedné, Slovenskem na druhé straně (a když dojde na lámání chleba, řekl bych, že se česká strana bude nakonec solidarizovat se Slováky). Na Slovensku a nejspíš i v Česku hraje mimo jiné i obava, že by se soudní rehabilitací Esterházyho otevřela Pandořina skříňka s dalšími a dalšími případy, problémy restitucí atp. Z toho by plynulo, že je třeba hledat politické, nikoli právní řešení.

Už při první návštěvě Budapešti mne u západních hradeb Budínského hradu zaujal malý pomníček. Připomíná posledního budínského pašu Abdurrahmána. V sedmdesáti letech byl v roce 1686 postaven před nelehký úkol bránit budínské opevnění proti osminásobné přesile křesťanských vojsk. Odmítl nabídku na složení zbraní a padl s mečem v ruce. Získal si tak uznání i na „protivné“ straně. Na pomníčku je mj. napsáno: „Byl to statečný protivník, pokoj jeho památce.“ Snad by se pro začátek něco podobného mohlo u nás zhmotnit v toleranci k tomu, že na jednom pražském hřbitově existuje Esterházyho pamětní deska (pokud se pan Zídek drží zásady jeden potížista – jedna deska, nechť si pro mne za mne tu na Mírově zbourá). Mám jen jednu výhradu: pomníček pašovi byl postaven v roce 1932, tedy 246 let po dobytí Budína. Tentokrát by to možná šlo stihnout o něco rychleji.

Lidové noviny 5. prosince 2011