Rusko – nebezpečný spojenec

Ruský (zatím ještě) prezident Medvěděv hodlá prý v nejbližší době vyhlásit, jaká protiopatření podnikne Moskva v případě, že s ní Západ (k němuž patříme i my) nebude loajálně spolupracovat, pokud jde o protiraketovou obranu před útokem z východních a jihovýchodních směrů. Rusové argumentují tím, že taková protiraketová obrana Západu může být docela snadno namířena i proti nim, a chtějí „záruky“ nejlépe ve formě přímé spoluúčasti na jejím budování. Tím by dostali taky právo spolurozhodovat, kdy smí být nasazena, a tedy i právo blokovat její účinnost. (Taková spolupráce je jistě možná, ale jen s důvěryhodným spojencem. Což bohužel není případ dnešního Ruska).

Mezinárodně politický koncept nynějšího ruského vedení je opřený o staleté tradice ruské zahraniční politiky a její nesporné úspěchy, naštěstí je však taky velice průhledný: jde o to, vytvořit situaci, v níž bude Západ, a zejména oblasti hraničící s Ruskem, bezbranný vůči „teroristickým“ jaderným útokům z nedefinovaného území od Blízkého východu po Pákistán, které sice nebudou totálně zničující, ale stejně dokážou způsobit paseku nesrovnatelně větší než někdejší teroristické akce v Madridu a v Londýně. Bude to něco jako ostřelování Izraele z pásma Gazy, jen asi desettisíckrát účinnější. Tak by se mj. otevřela cesta k tomu, aby se jednou pod ruskou správu mohla vrátit území, která kdysi byla ruskými koloniemi (mj. i Česká republika). A to takovým způsobem, že Rusové sami pro to nebudou muset ani hnout prstem.

V Rusku nepochybně panuje jakási melancholie po době, kdy jim patřila cca čtvrtina západní Evropy (my jsme taky západní Evropa, vzhledem k tomu, že Evropa končí na Urale) a západní politici před nimi v terminologii Vladimíra Žirinovského lezli po břiše. Na rozdíl od stalinských a poststalinských dob v dnešním Rusku sice existuje jakž takž skutečné veřejné mínění, ale to snese velmi mnoho (např. když jim jejich prezident oznámí, že budoucí prezidentská volba bude v podstatě jen mocenskou rošádou, předem domluvenou mezi ním a Putinem).

Zároveň se ruská diplomacie veřejná i tak říkajíc tajná může vykázat nespornými úspěchy z poslední doby: např. tím, jak se jí s využitím různých svých depozitur v politicky labilní ČR v době Topolánkovy vlády podařilo fakticky zlikvidovat plány prezidenta Bushe na protiraketovou obranu západní Evropy. Svůdně působí nepochybně i zjevná opatrnost a vstřícnost prezidenta Obamy (být jimi, vzal bych ovšem do úvahy, že podobná politika Nikity Chruščova vůči prezidentu Kennedymu – byl taky demokrat - skončila potupným ruským neúspěchem).

Nejde ovšem o to, radit Rusům, ale o to, co ze situace vyplývá pro Českou republiku. V první řadě poznání, že Rusko je jako nejistý spojenec daleko nebezpečnější než jako jistý nepřítel (ani Brežněv a jeho poststalinští předchůdci a následníci, ani sám Stalin nikdy vážně neuvažoval o přímém vojenském konfliktu. Přání, aby to za ně vyřídil někdo jiný a oni tomu jen zpoza křoví nenápadně napomáhali, tu bylo vždy, jen dnes může být daleko silnější než kdy dřív). Proto znovu cituji z Karla Havlíčka: „Kdo chce o politice ruského cára (ať už se jmenuje Medvěděv nebo Putin, doplnil bd) dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“

lidovky.cz 24. listopadu 2011