Normalizace

V samotném pojmu „normalizace“ (psáno v uvozovkách) jakoby bylo zakódována interpretace, známá z Havlovy Moci bezmocných. Model rozvržení společnosti, v němž na jedné straně stojí nepočetná skupina bojovníků za lidská práva, lidí žijících v pravdě, která jim dává sílu. Jejich oponentem na druhém pólu je „moc“ (něco neosobního, trochu démonického), tj. mocenský aparát KSČ a jeho represivní orgány. Ani tábor „moci“ není příliš početný, má ale v rukou všechny nástroje, aby se prosadil. A konečně nejpočetnější mlčící většina, která údajně uzavřela nepsanou smlouvou s „mocí“: nebude se pokoušet proti ní pracovat, a za to ji moc nechá na pokoji a dopřeje jí jakýsi omezený blahobyt v socialistickém“ stylu. Představitelem této sociální vrstvy je u havlovský zelinář, který dává do výkladu komunistická hesla ne proto, že by jim věřil, ale proto, aby signalizoval svou loajalitu, dodržování smlouvy. Zelinář má ovšem šanci: může se vzbouřit a loajalitu vypovědět tím, že přestane zdobit výlohu. Pak je ovšem vykopán, ale zároveň spasen, získává svobodu a odchází do „života v pravdě“, do „paralelní polis“, o níž hovořil jiný disident, Václav Benda.

Jde o mesianistický koncept, je v něm něco zednářského. Pro českou společnost nebyl příliš atraktivní, touto cestou šlo jen nemnoho lidí. Ostatní přihlíželi, často se zbožnou úctou, ale taky z uctivého odstupu – měli strach, ovšem. Mít strach je lidské.

Převrat se odehrál víceméně spontánně, mlčící většina se vzbouřila a vyšla do ulic. Lidé z tábora pravdy se jí postavili do čela, nebylo to obtížné, nikdo jiný nebyl po ruce. Řeči o tiché dohodě s mocí a životě ve lži ovšem většinu, dříve mlčící, urážely. Je těžké se tomu divit. Úspěch Václava Klause spočíval v tom, že nespravedlivost a politickou pošetilost takového pohrdání veřejností vystihl a využil. První disidentská garnitura se během dvou let odepsala, protože její lídři nedokázali reflektovat problematické stránky svého pojetí české společnosti v době „normalizace“. Základní problém byla jeho ahistoričnost.

Proti tomu stojí falešná historičnost. Opírá se o tezi, že „komunismus“ (období od roku 1948 do roku 1989) nebyla jednolitá, nechutná masa násilí. Zhruba od roku 1956 se režim proměňoval zejména tím, že komunistická inteligence vypovídala poslušnost a usilovala o jeho humanizaci. Ten pokus vyvrcholil „pražským jarem“ v roce 1968. Mluví se dnes o „umělých obrazech minulosti“, s nimiž přišli disidenti a exil, o „zásadním rozpojení s minulostí“, které představuje antikomunismus. Citáty jsou z rozhovoru Zbyňka Vlasáka s Petrem Pithartem v Salonu Práva z 14. 7.) a vypadá to, že nakonec bude určitým způsobem rehabilitována i „normalizace“. Teorii o nejednolitosti komunistického období drží ovšem i řada lidí z disidentského okruhu (Chartu77 podepsalo mnoho komunistických intelektuálů a politiků, kterých se na počátku normalizačního období“ KSČ nelítostně zbavila).

Mají pravdu v jednom jediném: mluvit o „komunismu“ je nepřesné a zavádějící. Co se u nás vlastně stalo? V roce 1948 se tehdejší ČSR s konečnou platností stala kolonií ruského bolševického impéria, které se dávno předtím překabátilo na „Sovětský svaz“ (základy ke kolonizaci ČSR byly položeny už za války a těsně po ní, za Benešovy Třetí republiky, proces vědomky i nevědomky podporovali i čeští politici z nekomunistických stran a zmatená veřejnost, rozhodující roli však hrála skutečnost, že území ČSR z větší části dobyla ruská armáda). Vzhledem k postavení ČSR (později „ČSSR“) jako kolonie vstupuje do hry moment vlastizrady a kolaborace, problém je v tom, že značná část těch, co s Rusy kolaborovali, o tom pořádně nevěděli a spousta z nich to neví dodnes. Koloniální status Československa se stal zcela zjevným vlastně až ruskou vojenskou invazí v roce 1968. Důležité je jedno: z hlediska toho, že ČSR/ČSSR byla definitivně od února 1948 do listopadu 1989 ruskou kolonií, je celé období skutečně jednolitá masa a listopad 1989 znamená zásadní přelom, diskontinuitu. V tomto rámci existují ovšem určité nuance, související s tím, jak se režim střídavě upevňoval a rozkládal.

„Normalizací“ se rozumí období mrtvé stability v „ČSSR“ mezi lety 1969 a 1989. Vlastně je třeba odkousnout jeden-dva roky na začátku, období restaurace režimu, a dva-tři roky na konci, kdy se režim poté, co postupně ztrácel oporu v metropoli, v Kremlu, definitivně hroutil.

Nazřít tu dobu věcně je pro lidi, kteří ji zažili, obtížné. Samozřejmě, po roce 1969 „šel život dál“, tedy každodenní život obyvatel „ČSSR“, měl v osobní rovině své příjemné i nepříjemné stránky. Pamětníci mají navíc problém s osobní perspektivou, byli tenkrát mladí nebo aspoň o hodně mladší než dnes. Navíc chyběl brutální, dusivý teror jako třeba za protektorátu – zato bylo období „normalizace“ třikrát delší. Přesto je nutnost normalizační každodennost, jak ji tehdy žila drtivá většina lidí naší země, vzít věcně v úvahu.

Pracoval jsem v té době skoro patnáct let ve výpočetním středisku velkého podniku, který monopolně obhospodařovat prodej automobilů a autosoučástek pro celou „ČSSR“. Problémem mých tehdejších kolegů nebylo v první řadě, že nemohou jezdit na dovolenou na Riviéru, do Řecka nebo do Španělska. Taky ne otázka svobody shromaždování, sdružování, svobody slova, pohybu atp. - přesněji řečeno, otázka neexistence občanských svobod se do jejich života promítala dost zprostředkovaně. Byli v situaci posádky a zároveň pasažérů lodi, které se zmocnili piráti. Pirátů bylo jistě možné se účinně zbavit tak, že posádka bude usilovat o to, aby se loď co nejdřív potopila. Všechna racionálnější a smysluplnější řešení předpokládala jaksi před závorkou pracovat pro to, aby loď nevzala za své. To znamenalo spoustu starostí: například jak se vyrovnat s technickou primitivností a zaostalostí (výpočetní technika byla kapitola sama o sobě, sehnat spolehlivé západní vybavení bylo skoro nemožné, ruské impérium v sedmdesátých letech zorganizovalo vlastní výrobu, šlo většinou o ukradené a zkopírované západní počítače, některé více, některé méně funkční) a jak v rámci této nedokonalosti zajistit fungování podniku. Snažit se o něco podobného znamenalo dostávat se do konfliktu se systémem, jehož hlavní charakteristikou (člověk měl občas dojem, že taky smyslem) byla nefunkčnost. Situace lidí v tomto provozu společnosti byla jiná, složitější než situace Havlova zelináře. Nechci říci nic jiného, než že ty lidi je třeba poměřovat tím, jak se vyrovnávali s konflikty, které s sebou přinášela jejich každodenní práce, že samozřejmě problémy vlastizrady a kolaborace, problémy zoufalého manka lidských práv tu byly dál, ale při hodnocení doby a lidí, kteří ji žili, je třeba vycházet z roviny každodenního společenského provozu. Obecné řeči o nepsané smlouvě s mocí jsou v těchto souvislostech totálně ujeté.

Problém byl – a úloha intelektuálů měla být – najít pro tyto lidi, pro českou společnost, něco jako politický program. Nebo aspoň na něčem, jako je program pracovat, aby byl k dispozici pro lepší budoucnost. Jenže intelektuální elita českou společností pohrdala a v lepší budoucnost tehdy nikdo nevěřil, ani obhájci lidských práv ne. Jenže dějiny jsou zlomyslné: lepší budoucnost, kterou nikdo nečekal, najednou přišla, spadla nám do klína jako nezasloužený dar osudu. A ukázalo se, že na ni nejsme připraveni, jako ti špatní služebníci z Evangelia.

Psáno pro sborník „Naše normalizace“, září 2011