indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

24.10. - 29.10. 2011

Demokracie se pro nás nehodí

Po probdělé noci pokračovali dnes poslanci poměrně rychlým zamítnutím čtyř mimořádných schůzí, které vyžadovala ČSSD. Dalo se to předpokládat. Nato byla schůze PS na několik hodin přerušena, aby zápolící nabrali sil k dalšímu ponocování.

Obstrukce není žádný pozitivně daný způsob parlamentní politiky. Je možná na základě zásady „co není zakázáno, je povoleno“. Je to něco, jak se říká, „nestandardního“. Jejím smyslem je bránit tomu, aby PS odhlasovala něco, co se obstruujícím nelíbí. Odhlasovat by to mohla jen většinou. Což je naopak standardní.

Nestandardní postup je v zásadě možný, ale vyžaduje, aby byl nějak legitimován. Legitimace může být ideologická: je třeba zabránit tomu, aby se prosadila protilidová opatření, která společnost odmítá. Proti formální vůli většiny PS se staví obsahová vůle lidu. Tímto způsobem bývají zdůvodňovány státní převraty. Na státní převrat obstruující zatím nemají a upřímně řečeno si ho jistě ani nepřejí. Spokojí se s více či méně dočasným ochromením práce parlamentu. Což není až tak obtížné, pokud je obstruujících dost. Není jich dost na prohlasování toho, co si přejí, je jich však dost na obstrukci.

V dnešním Právu píše expert na ústavní právo Jan Wintr o způsobech, jak racionalizovat jednání parlamentu, aby byly obstrukční postupy maximálně znesnadněny. Zároveň uvádí, že k dosažení takové shody je třeba vysoká míru konsensu zúčastněných stran. Ocitáme se v bludném kruhu: obstrukce je zjevně projev nedostatku konsensu. Je jí možno čelit praktickými opatřeními, k jejich prosazení je ovšem zapotřebí konsensu.

Problém naší společnosti a naší demokracie je nedostatek dobré vůle. Každý zákon předpokládá dobrou vůli těch, kdo ho přijali a mají ho dodržovat, protože i ten nejlepší zákon se dá obejít. A sebepřísnější zákony nejsou k ničemu společnosti, v níž chybí dobrá vůle.

Naše nynější politika je pokračování třídního boje jinými prostředky. Česká politika od roku 1989 se dá charakterizovat jako neustálé ubývání dobré vůle a neustálé zostřování třídního boje. Nejvýznamnějším politickým reformátorem na této cestě byl bezpochyby Jiří Paroubek: on přispěl k tomu, že pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky se definitivně prosadilo (Zeman ještě projevil slabošství a sáhl k opoziční smlouvě, již mu nyní všichni vyčítají – já si myslím, že neprávem). Paroubek jako první pojal demokratické procedury jako formální prostředek k tomu, jak protivníka zničit. Sám sice musel po neúspěšných volbách odejít, ale podstata jeho reformy se ujala.

Není úlohou komentátora hledat východisko z této situace. Je možné jen konstatovat, že žádné východisko se zatím nerýsuje. V důsledku toho je veřejnost otrávená demokracií, a politici, co si budeme povídat, taky. Je třeba konstatovat, že parlamentní demokracie (a jiná než parlamentní neexistuje) se pro tuto společnost čím dál tím víc nehodí. A je pouze otázkou času, kdy z toho nějaký český Oliver Cromwell (rozuměj karikatura Olivera Cromwella) vyvodí důsledky.

lidovky.cz 3.listopadu 2011