Přímá volba ne, milosti ano

Aféra s údajným uplácením při udělování prezidentských milostí je, jak se zdá, jen další bitvou vleklé a poněkud otravné války mezi Hradem nynějším a Hradem bývalým. Spory tohoto typu bývají zcela neplodné a jen prohlubují chaos, který vládne na naší politické scéně.

Nynější útok není ve všem všudy věrohodný: osoba, která měla údajně dostat milost za úplatek, o tom povídala kdekomu na potkání, a začala s tím ještě dřív, než milost opravdu dostala. Jeden ze svědků, asi ne ten nejméně důležitý, lékař, oznámil vše policii dva roky poté, co k údajnému úplatku došlo, důvody, proč se tak zpozdil, nejsou moc přesvědčivé. Dá se předpokládat, že se v této věci nic neprokáže, v tom případě na aféře vydělají ti, kteří ji rozjeli – všichni dobře víme, že politici jsou úplatní (tzv. notorieta), a pokud nás nepřesvědčí o své nevině (což ve většině případů, i v tomto, nejde), jsou v tom u veřejnosti až po uši.

Navíc kritizovat prezidenta Klause není obtížné: zejména tam, kde jde o zahraničně politické záležitosti, mají kritici většinou pravdu. „Bývalý Hrad“ měl většinou šťastnější ruku. Zdá se, že jeho kritikům se věcná argumentace nezdá být dost přesvědčivá, je třeba oslovit ještě emoce – což se stane nejlíp např. obviněním, že prezident krade (případně bere úplatky). Je to metoda, která se osvědčila už v minulosti (nestačí, že jde o zrádce, je to navíc i zloděj).

A účel akce? Jde o to, podpořit nějak jedno ze stanovisek v otázce přímé volby prezidenta, prezidentských pravomocí všeobecně a pravomocí udílet milosti zvlášť. Rozhodnutí by ovšem nemělo být neseno tím, nebo jen tím, že na Hradě teď údajně sedí zrovna někdo nedůvěryhodný.

Přímá volba a prezidentské pravomoci jsou spojité nádoby. Pokud se přímá volba prosadí, měly by být na druhé straně prezidentské pravomoci zkráceny, protože už jejich dosavadní vymezení umožňuje prezidentovi podstatně komplikovat dosažení konsensu na politické úrovni. Přímá volba pak zvyšuje váhu prezidentského úřadu a posiluje případné kverulantské sklony toho, kdo funkci zastává. Její výhodou je, že vždycky nějak dopadne, vylučuje krizové situace, nekonečné exhibice před televizními kamerami a nechutné scény ve shromáždění volitelů. Kromě toho lid má dojem, že rozhodl, i když úloha politických stran je i v přímé volbě značná (a je to v pořádku). Nevýhoda je nákladnost přímé volby a nutnost nafouklou váhu prezidentského úřadu vyvážit poklesem pravomocí, aby nebyla porušena rovnováha v ústavě. Nynější pravomoci prezidenta by ovšem měly být omezeny v každém případě, jsou nadbytečné, leckdy nepřesně definované a vyvolávají chaos.

Existuje však jedna jediná výjimka, a to je právě pravomoc udělovat milosti. Ta ale Klausovým kritikům, jak se zdá, vadí vůbec nejvíc. Rádi by viděli, aby milosti musel kontrasignovat někdo z vlády (zřejmě i proto, že podplatit dva potentáty je obtížnější než podplatit jen jednoho). Ředitel Ústavu státu a práva AV ČR Bárta ovšem právem poukazuje na to, že tím se teprve proces udílení milostí pořádně zpolitizuje.

Co vlastně znamená „milost“? Nejde o nějakou opravu rozhodnutí soudu, jak si kdekdo myslí. „Milost“ znamená, že ke slovu přichází milosrdenství a odpuštění, tedy něco, na co v přísných mezích zákona není místo. Podstatné je, že na milosrdenství a odpuštění neexistuje nárok, nikdo si je nemůže zasloužit a je to spíš věc toho, kdo milost uděluje, než toho, kdo ji vděčně a pokorně přijímá. Toto vědomí leží v základech, na nichž stojí naše společnost. Proto je taky v pořádku, aby o milosti rozhodoval nejvyšší představitel světské, v tomto případě státní moci:a o ničem jiném už rozhodovat nemusí.

lidovky.cz 20. října 2011