Je Paroubek přeběhlík?

ČSSD mívá se svými předsedy kříž: když je v rejži, mají její čelní představitelé tendenci zvolit si do svého čela někoho, jehož čelnou předností bývají velká a široce proříznutá ústa („Chci vás ujistit, a vy to víte, že s čím jsem začal, to vždy skončilo pozitivně“). Dotyčný pak sice stranu vytáhne z bryndy, ale cena je poměrně vysoká, takže se pak ti, co si politického hejkala postavili do čela, zabývají přemýšlením, jak se ho co nejrychleji a s co nejmenší škodou zbavit. Proto jim obyčejně zbývá málo sil na další provozní a ideové záležitosti. Tak tomu bylo kdysi v případě Miloše Zemana a tak tomu je i nyní v případě Jiřího Paroubka.

Zeman i Paroubek nakonec svou stranu opustili. Zeman radikálně (vzdal se všech svých funkcí a uchýlil se do lesů), Paroubkův odchod byl pozvolný, což mu umožnilo zachovat si poslanecké křeslo. Vystupování z ČSSD trvalo však paradoxně v případě Miloše Zemana déle.

A s Paroubkovým poslaneckým křeslem je teď problém: jeho bývalí spolupracovníci energicky žádají, aby je koukal straně vrátit. Zároveň chtějí, aby rezignoval na funkci místopředsedy rozpočtového výboru Sněmovny. Byl přece zvolen za stranu.

Žádost je v zdůvodnitelná jen v druhém případě: ČSSD zjevně nezbude, než se k Paroubkově sesazení spojit s vládní koalicí, která by ji ovšem měla podpořit. První požadavek je sice na první pohled hezký, ale v podstatě neospravedlnitelný.

V Ústavě (čl. 26) se říká: „Poslanci … vykonávají svůj mandát osobně a v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ Pokusy vynutit si jaksi předem poslaneckou poslušnost jsou na první pohled komické, nedůstojné a v podstatě protiústavní (tzv. vázané mandáty, závazek uhradit v případě změny stranické příslušnosti horentní pokutu). Kdyby se něco podobného via facti prosadilo, byla by morální, právní a politická škoda větší než užitek. Poslanec má např. právo se rozhodnout vystoupit i proti stranickému programu, a je to v pořádku, protože program se v průběhu výkonu mandátů může prokázat jako mylný. Pouze musí umět své rozhodnutí zdůvodnit jako legitimní.

Případ pana Paroubka se navíc na první pohled odlišuje např. od případu pana Melčáka a Pohanky. Ti přestoupili z jednoho konkurenčního uskupení do druhého a jejich přestoupením se diametrálně změnil poměr sil v PS. Pan Paroubek vystoupil z ČSSD a formuje teď uskupení napůl mimoparlamentní, napůl zcela nové. Díky jemu a panu Šlégrovi se sice teď stane „parlamentním“, ale bude nepochybně levicové a opoziční a poměr sil mezi vládní koalicí a opozicí se nijak výrazně nezmění.

Proto se domnívám, že označovat pana Paroubka za přeběhlíka je velmi nepřesné. Je třeba mu dopřát jeho, jak doufám, politickou derniéru. A pokud to snad derniéra nebude, nedá to ani tak dobré svědectví o jeho schopnostech, jako špatné svědectví o české veřejnosti. Pro lidi jako on by totiž mělo platit: jednou a dost.

lidovky.cz 11. října 2011