ARCHIV

Chronické potíže s prezidentem

Klausovo čtvrteční vystoupení v Poslanecké sněmovně se setkává tu s chválou, tu s odsouzením, vždy podle politických sympatií komentátora. Je fakt, že vystoupil Špidlovi a Svobodovi za zády – nejspíš to byla pouhá shoda okolností, ale dosti nešťastná, obsah prezidentova projevu byl takový, že by k němu nepochybně oba byli měli co říci.

Klaus dodatečně prohlásil, že jeho projev nebyl útokem na vládu. Pouze identifikoval tři vážné problémy naší země. Tento výklad je ovšem dosti pokrytecký.

Prezident kritizoval schodek státního rozpočtu a „evidentně nedostatečnou“ reformu veřejných financí. Obojí je problém vlády. Dále hovořil o posilování moci státu, přebujelém byrokratismu a „rozšiřování houštiny zákonů a nařízení“. To je ideologické schéma „socialismu“, který oponenti předhazují sociálním demokratům, nejsilnější vládní straně. A konečně zmínil překotnou integraci EU: její původně mezivládní charakter mizí, na jeho místo nastupuje model jednotného evropského superstátu. A to je implicitní kritika české zahraniční politiky.

Na všech Klausových výhradách samozřejmě něco je. Problematické jsou okolnosti a závěry.

V pozadí Klausových vývodů je varování: vlast je v nebezpečí! Postupně se odbourávají občanské svobody a klesá důvěra občanů ve státní instituce. A zároveň návod, jak krizovou situaci překonat: nestačí protlačit jednotlivé zákony sněmovnou schválením o jeden či dva hlasy. Potřebujeme daleko zřetelnější míru shody. A proto opusťme už konečně výsostně ideologické pozice (Klausův projev je plný ideologizování) i osobní zájmy jednotlivých poslanců či parlamentních frakcí. Hledejme pospolu nejvyšší společný jmenovatel zájmů České republiky.

Ve skutečnosti právě heslo o společném (např. národním) zájmu, kvůli němuž je třeba překonat stranický partikularismus, znamená velké nebezpečí pro demokracii. Je to heslo, které dnešní prezident sdílí se svým předchůdcem. A ve jménu této zásady demontoval po roce 1945 Edvard Beneš československou demokracii. V ústavě je přesně definováno, kdy je možné zákony protlačit jedním či dvěma hlasy a kdy ne. A nejvyšší společný zájem je možné legitimně hledat a nalézat jen v zápase politických stran, jehož pravidla jsou vymezena ústavou a zákony. Společný zájem vzniká střetáním a součtem zájmů partikulárních.

V pozadí podobných rádoby ušlechtilých tezí je snaha zasáhnout do politické situace tak, aby nějaké dva tři hlasy nerozhodovaly, protože rozhodující je „obecný“, např. národní zájem, který existuje „an sich“, mimo politický zápas. Obyčejně se pod ním rozumí emocionální postoje, které hýbou „masami“.

To ovšem znamená pokus zasáhnout do praktické politiky v neprospěch vládní koalice. Prezident je opět, jako za Havlových dob, hlavou opozice. Prezidentská autorita je používána jako prostředek na vyrovnání opozičního handicapu. Havel se stylizoval do pozice věštce a mága (mystické úvahy o globální odpovědnosti a v zásadě urážlivá kritika „čecháčkovství“), tato kýčovitá estetizace politiky měla jakýsi ohlas na Západě. Klaus je prezident-manažer, nejvyšší zemský správce. Proti této autostylizaci je česká veřejnost podstatně bezbrannější.

Funkce prezidenta slouží u nás tradičně k mrzačení demokracie a k jejímu obohacování autoritativními rysy. Nejsem první, kdo navrhuje, aby byla zrušena a pravomoci prezidenta přeneseny na ostatní nejvyšší ústavní činitele.

Mladá fronta Dnes 20. října 2003