Na demokracii jsme si zatím nezvykli

Česká vládní koalice vede dvojí život: uvnitř zuří boj na života na smrt, nezřízená rvačka o přerozdělení voličských preferencí. Často se prosazuje populismus nejhrubšího zrna, občas už ani není na první pohled jasné, o co vlastně jde: například „problém Bátora“ není záležitost, která by v české veřejnosti vzbuzovala vášně. Pan Bátora je okrajová figura, co s ním bude, je lidem fuk. Konflikt vyvolala minérská práce prezidenta, tažení proti TOP09 obecně a ministru Schwarzenbergovi zvlášť jako proti představitelům „havlismu“. Na obzoru se rýsuje spor o státní rozpočet a financování menších obcí. To, že v koalici jsou konflikty, je celkem běžné, běžná není jen jejich úpornost.

Když dojde na nějaká zásadní hlasování v Poslanecké sněmovně, ukáže se, že vládní většina funguje zatím dosti spolehlivě, tak, jak to odpovídá její síle.

Odtud plyne dvojí vyhodnocení situace: komentátoři naklonění vládě vyvozují závěr, že má horší pověst, než jaká opravdu je. Na tom snad něco je, jen by se to nemělo přeceňovat. Opozice se dokázala přesvědčit, že Nečasova vláda je stejně vratká jako Topolánkova, stačí pořádně šťouchnout a sesype se jako domeček z karet. ČSSD, loajálně podporovaná komunisty, vede frontální útok na vládní koalici, který se ovšem zatím nesetkal s velkým úspěchem.

Součástí útoku jsou věci, které by dělala každá koalice: snaha využít všech ústavních prostředků které jsou k dispozici (většina v Senátu). Když se hovoří o opozici, je třeba vzít v úvahu její poměrně bohatou strukturovanost, patří k ní i prezident, který samozřejmě netáhne za jeden provaz s ČSSD, ale vládě jde po krku v té míře, jak si to může dovolit.

Parlamentní opozice se snaží přenést boj z parlamentních lavic do ulic, pomocí spojenectví s odbory. Úspěšnější než pokusy o masové demonstrace bylo využití malých, ale vlivných nátlakových skupin, schopných zablokovat životně důležité funkce státu nebo vzbudit strach ve veřejnosti (akce nemocničních lékařů, k níž se ovšem ČSSD moc horlivé nehlásí, protože šlo o masivní zvýšení platů elity, a ještě úspěšnější akce části dopravní obsluhy).

Poté, co se podařilo přenést aspoň zčásti kompetence parlamentu na ulici, přenášejí se zpětně manýry pouličních demonstrací do Poslanecké sněmovny. Nejprve přišli sociální demokraté s plakátky upozorňující, že oni s vládní politikou zásadně nesouhlasí. Nyní nahradil řadu malých plakátků jeden obrovitý.

Tento způsob politiky má ovšem jednu nevýhodu: lid očekává od svých volených zástupců, že bez zbytečných řečí odhlasují to, co je zapotřebí. Toto pojetí je sice mylné, ale vzhledem k jeho rozšířenosti působí opoziční politika kverulantsky a destruktivně. Pokud se lidi včas nepodaří přesvědčit o tom, že nesnesitelně trpí (a to by se přece jen muselo ještě něco stát), brzy se jeho účinnost vyčerpá. Navíc parlamentní demonstrace by bylo třeba nějak stupňovat, o moc větší plakáty se už do Sněmovny nevejdou, nabízí se rozbíjení policejních lavic a chrupu „pravičáků“, což má sice u nás jistou historickou tradici, ale veřejnosti se asi líbit nebude. Taky paroubkismus bez Paroubka (arogantní vystupování např. Dr. Ratha nebo pana Zaorálka) je politicky nosný v situaci, kdy následné hlasování končí potupnou porážkou vládního tábora (což se např. za Topolánka dělo nikoli výjimečně). Když po této dělostřelecké přípravě utrpí potupnou porážku naopak opozice, ztrácí rituál na smyslu.

Problém české opozice je v tom, že se ocitla v situaci, jakou Česká republika nepamatuje: je v opozici a vláda má v PS solidní většinu. Je to něco, na co sociální demokraté očividně nejsou zvyklí. Dosud jsme zažívali to, rozhodující silou ve společnosti byla opozice, bohatě strukturovaná a zasahující i do koaličních řad. Parlamentní dnešek tomu odpovídá méně, než by se na první pohled zdálo. Přitom v parlamentní demokracii je vláda se solidní většinou v parlamentu normál, kdežto to první anomálie. ČSSD ovšem považuje současný stav za nesnesitelnou křivdu.

Přitom opozice má i v parlamentním normálu nezastupitelnou úlohu, která se nevyčerpává sprosťárnami a šířením postbolševické nenávisti k „bohatým“. Měla by v první řadě předkládat varianty k k vládním reformám, je jich velmi zapotřebí: s tím, že v demokracii má i hlas relativní menšiny smysl, minimálně pro to, že nutí vládu, aby prohlubovala a upravovala své návrhy. Demokracie je systém, kde prosazování alternativ, byť i menšinových, pokud se dělá vytrvale a statečně, má smysl. Demokracie je diskuse.

Nynější situace na české politické scéně trochu připomíná situaci v romské menšině. Není na tom nic divného, menšiny obyčejně citlivě nassávají manýry většiny, a neřesti a nedostatky bývají atraktivnější než ctnosti.

Lidové noviny 12. září 2011