Třídní boj o Mašíny

V Česku se provozuje politika jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Když se do jejího soukolí dostane problém, je skoro nemožné o něm mluvit věcně. To je i případ odbojové činnosti bratří Mašínů, který se teď aktualizoval v souvislosti s úmrtím staršího z bratří, Ctirada.

Proti sobě stojí dvě vojska: ti, kteří Mašíny označují za kriminálníky a vrahy, a ti, pro něž jsou hrdiny třetího odboje. Člověku nezbývá než ocenit, když se objeví text, s nímž se aspoň dá polemizovat, protože je za co jej uchopit. Což je případ článku Stanislava Křečka z Lidových novin 25. 8. („Glorifikovat Mašíny je hloupé“). Autor byl vzápětí označen Jiřím Stránským za blba a obviněn z urážky oponentových kamarádů.

Přitom řada Křečkových argumentů by měla i ty, kteří s ním nesouhlasí, vést aspoň za zamyšlení a věcné polemice. Podle Křečka se česká veřejnost po 2. světové válce přičinila o svůj další neradostný osud. K tomu je třeba přičinit, že obliba komunistů ještě před únorem 1948 klesala. Poté, co se zmocnili represivního aparátu a dobudovali ho, však už žádnou masivní podporu nepotřebovali, lépe řečeno, stačilo jim těch nějakých 20%, kterou potřebuje k přežití i totalitní režim. 20% však neznamená, že by zbývajících 80% bylo ochotno podporovat násilné akce, společnost byla demoralizovaná a frustrovaná.

Pan Křeček píše: „Žijeme v civilizačním okruhu, ve kterém nelze zabíjet nikoho jen pro příslušnost k určité skupině“. To je pravda tak napůl: nelze zabíjet Židy nebo Němce kvůli jejich etnicitě. Němcem či Židem se člověk rodí. Jenomže komunistou nebo „příslušníkem SNB“ se vědomě stává a bere na sebe spolu s výhodami, které to nese, chtě nechtě i určitá rizika. Ve vypjaté situaci zabíjet lze: dobrý příklad je odvetná akce partyzánů za zastřelení generála Luži na podzim 1944. byla namířena proti četnické stanici v Přibyslavi, kterou odbojářské komando vystřílelo, přičemž přišli o život dva četníci, kteří se akce nezúčastnili, a aspoň jeden z nich navíc v Přibyslavi vůbec nepracoval. Takové činy byly kryty zákonem č. 115/1946 Sb., k němuž lze mít spoustu výhrad, ale nějaká podobná právní úprava byla nutná. Plyne z ní ovšem, že odbojáři za ten čin nesmějí být trestáni, ne že by za něj měli dostat metál.

Slova o tom, že „komunisté vyhlásili třídní válku“ (Jiří Stránský) jsou poetická fráze. V první polovině padesátých let vládl v ČSR krutý teror, ale nebyla žádná válka, ani ta občanská. Je pravda, že pracovat v komunistickém režimu neznamenalo ještě nutné jej podporovat, jen by se mělo rozlišovat: platí to (v případě Mašínů) pro pokladníka a hasiče, nikoli už pro příslušníky represivních orgánů (SNB jako celek).

Prý se Mašínové mýlili, když očekávali, že vstoupí do americké armády a budou moci pokračovat v boji za osvobození ČSR. Jistě, Západ neměl na to, aby vedl válku za svobodu nových ruských kolonií, zvlášť pokud si, jako ČSR, svou situaci aspoň částečně zavinily samy. Rusové postě schramstli všechno, co obsadili, a USA se musely starat o svobodu zbývající části kontinentu. Mýlit se je lidské, podstatnější mi připadá, že Mašínové dospěli k závěru, že odboj v ČSR, jak si ho představovali, není možný. Experiment zaplatilo životem několik lidí (taky tři členové skupiny, nemělo by se na ně zapomínat).

Nechci zpochybňovat poctivé úmysly a osobní statečnost těch lidí. A chápu, proč Josef Mašín mluví o nevyrovnání se s komunismem a kritizuje právní kontinuitu s minulým režimem. Právní kontinuita je kritizovatelná hlavně v tom, že zákon nemluví o legitimnosti ozbrojeného odporu pro období stalinismu. To ještě neznamená, že by se za ty akce měla šmahem rozdávat vyznamenání, jen že by neměly být nebyly považovány za trestný čin.

V souvislosti s Mašíny řekl ministr Vondra: „V Litvě bojovali partyzáni s komunistickým režimem až do konce padesátých let. I v Polsku byl silný odpor. To že ozbrojených skupin… bylo u nás málo, není důvodem, abychom je pomíjeli.“ To je jakási papírová krvelačnost, která trochu připomíná ochotu českých intelektuálů bojovat v roce 1938. Václav Bělohradský v Salonu Práva z 13. 8. píše, že bratří Mašínové slouží jako alibi, které zastírá, že v padesátých letech bylo možné usilovat legálním způsobem o zmírnění režimu. Je ovšem velmi těžké a zbytečné vymýšlet si program pro lidi žijící v padesátých letech. Smysluplný ozbrojený odpor tehdy ovšem nebyl možný, musíme se naučit s tím žít. Není to důvod k hysterii a k přehánění všemu navzdory. Není to důvod, abychom dnes budovali nějaký nový mýtus, obdobu Rukopisů, kterou pak budou naši potomci s námahou bourat: neodpovídá to tradicím moderní české politiky, která stojí na věcné kritice, odporu k radikalismu a hlavně fanatismu všech odstínů.

Lidové noviny 29. srpna 2011