ARCHIV

Stačí nekandidovat na prezidenta?

Nemám ve zvyku polemizovat se čtenáři, nenosí se to, hlas lidu, hlas Boží. Tentokrát ale neodolám.

Napsal jsem před časem, že když paní Bobošíková kritizuje Petra Pitharta za to, co provedl jako dítě na základní škole (skandalizace spolužačky, jejíž otec byl právě odsouzen v politickém procesu), měla by nějak vzít v úvahu, zda se snad ona sama s minulým režimem taky nespustila. Načež jsem dostal promptní mailovou odpověď jednoho stálého a vytrvalého čtenáře Událostí: „Dovoluji si upozornit na drobný rozdíl - Bobošíková nekandiduje na prezidenta.“

Čtenářova námitka vychází z přesvědčení, že na prezidentského kandidáta se kladou daleko přísnější nároky než na obyčejného čičmundu (např. televizního moderátora). To je ovšem pravda. Z toho ale ještě neplyne, že ten, kdo na prezidenta nekandiduje, si může leccos dovolit, a jde vlastně jen o to, aby pak realisticky zvážil, že prezidentem prostě být nemůže. Jsou totiž věci, v nichž se kladou stejné nároky na pána i na kmána, na prezidentského kandidáta i na bezdomovce. Například se nesluší vytýkat druhému deset deka másla na hlavě, když já ho mám na hlavě kilo. A to bez ohledu na to, kdo z nás je prezidentským kandidátem a kdo ne. „Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra“, praví se v jedné staré knize.

Z toho plyne, že když jsme kdysi kolaborovali, neznamená to, že dnes máme smůlu, protože nesmíme kandidovat na prezidenta. Nýbrž to znamená, že se za to máme stydět.

14. prosince 2002