Památce králíka Šušlíka

Tyto řádky jsou zcela apolitické.

Umřel králíček Šušlík. Byl to zakrslý králík, šedivý s bílou skvrnou mezi ušima. Daroval jsem ho kdysi své vnučce jako odměnu za vysvědčení. Protože její spolužačky dostaly podobné králíčky, od rodičů, kteří je koupili v nějakém specializovaném obchodě, a do roka z nich vyrostli statní velicí mackové, obrátil jsem se na soukromou chovatelku někde u Čelákovic, a dobře jsem udělal. Králík si po čtyři roky zachoval standardní (tj. zakrslou) velikost.

Ještě den před smrtí vesele skotačil na zahradě, večer se nechal ode mne podrbat mezi ušima. Ne že by se mu to moc líbilo, vždycky se přitom vyděšeně přikrčil, ale měl zřejmě dojem, že to musí strpět, jinak by mu to obrovité zvíře mohlo třeba odepřít potravu na přilepšenou. V noci přišla bouřka a pak vytrvalý déšť, králíka se předtím nepodařilo odchytit a zavřít do jeho domečku. Ráno byl nalezen v křoví, celý promočený. Dvířka od pelechu měl sice otevřená, ale protože svůj pelíšek nijak zvlášť nemiloval (byl pro něho asi ztělesněním nesvobody, kterou zažíval každoročně od října do března), neschoval se. Klepal se a bylo mu zle. Odvezli ho ke zvěrolékařce, ta si ho nechala na pozorování. Do večera umřel. Z nastydnutí to prý nemohlo být, nejspíš něco špatného snědl.

Jméno Šušlík jsem mu udělil já, podařilo se mi ho prosadit až po velikém boji a v podstatě náhodou. Děti si vymýšlely líbivá nenápaditá jména, rodina v tom nejspíš byla zajedno. Pokusil jsem se získat na svou stranu vnuka, který měl tu výhodu, že mu tenkrát byly necelé tři roky.

-To je králík Šušlík, sdělil jsem mu.

-Nene, to je králík Myšák, odpověděl rozhořčeně.

-Nikoli, Šušlík.

- A jak to víš?, zeptal se poněkud prokurátorsky.

- No, on mi to povídal, když jsem ho sem vezl z Čelákovic autem.

Nato se můj vnuk zamyslil. Přemýšlel usilovně zhruba patnáct vteřin, a pak prohlásil rezolutně: kecáš.

Tím se zdála být otázka králíkova jména s konečnou platností uzavřena.

Naštěstí králík je, jak známo hlodavec. Co se mu octne pod čenichem, do toho se zahryzne. Je mu jedno, je-li to mrkev nebo lidský prst, rozdíl je hluboko pod jeho rozlišovací schopností. Tak během čtrnácti dnů pokousal celou rodinu a stal se Šušlíkem.

Králičí kousnutí (zvlášť když kouše zakrslý králík) není zase až tak bolestivé. Na Šušlíka jsem si zvykl. Králíci sice nejsou zvášť chytří, ale dojemně bezbranní a jako každý živý tvor mají radost ze života. Problém s ním měly jen moje kočky, kocour Kandi (čti Kandy) a kočička Dizsi (čti Diži). Kočky v podstatě rozlišují živé tvory do dvou kategorií: na ty, co se dají sežrat, a na ty, kteří jsou na to příliš velicí – těch je třeba se bát. Králíček byl někde na pomezí. Nakonec ho milostivě vzaly na vědomí jako mimořádně nepovedenou kočičku s obrovskými ušisky. Kocour se ho pokoušel vyprovokovat k souboji tím, že ho soustavně přeskakoval – to je u koček podobná potupa, jako (aspoň podle Vlasty Buriana) mezi přednosty stanice, když jeden druhému pošle lokomotivu uhlím napřed. Přeskakovaný králík dál spokojně chroustal trávu, ani to s ním nehnulo. Jednou byl ve zvlášť hravé náladě a strčil kocourovi rozverně králičí čumák do jeho kocouřího. Kocour mu dal facku a pro jistotu honem utekl. Jinak žili svorně a někdy se dokonce společně vyhřívali na sluníčku, Kandi na jedné straně, Dizsi na druhé, Šušlík uprostřed. Tomu je teď konec.

Králík mi chybí. Víc než (teď mi napadá minimálně dvacet jmen českých politiků, ale protože jde o text zcela nepolitický, odpustím si to). Manželka mi vyprávěla, jak přišla před časem ke stanici tramvaje Sibeliova. U sloupku označujícího zastávku si někdo z čekajících uvázal pejska. Měl veselé oči a vrtěl ocáskem. Jedna stará dáma, která tam taky čekala, se na něj podívala a řekla: jak je to příjemné, že kolem nás nejsou jenom ti hnusní lidé!

Kdybychom svět měřili jen tímto poněkud misantropickým soudem, stal se úmrtím králíka Šušlíka zase o fous hnusnějším.

30. července 2011