Maďarsko a zločiny minulosti

Když se maďarské problémy začnou v Evropě a jmenovitě v Česku podrobně probírat, nevěští to pro Maďary nic dobrého. Což platí zejména o procesu se Sándorem Képíró. Věnujme mu trochu pozornosti.

Místo činu: území zvané Bácska, severozápadní část srbské Vojvodiny, ohraničená toky Dunaje a Tisy. Tvořila součást historického maďarského království od tureckých válek je osídlovali Srbové. Trianonskou smlouvou byla připojena ke království SHS. V době, o níž bude řeč, měla rozlohu přes 11 tisíc km2, obývalo ji 1,1 milionů lidí, z nich 37% tvořili Maďaři.

Doba: počátek roku 1942. V reakci na zjevné nespravedlivosti uspořádání po první světové válce se maďarské vlády a regent Horthy už předtím orientovali na spolupráci s Hitlerem. Hitlerem pohrdali, představovali si, že splní svou historickou úlohu a pomůže Maďarsku ke spravedlnosti, a oni ho pak pustí k vodě. Tato poněkud šílená politika měla v Maďarsku hodně oponentů. Skončila pochopitelně katastrofou. V době, o níž píšeme, bylo už Maďarsko plně zapleteno do světové války na Hitlerově straně.

Událost sama a co jí předcházelo: V roce 1940 uzavřelo Maďarsko s Jugoslávií, kde byl tenkrát u moci proněmecký režim, „smlouvu o věčném přátelství“. V březnu 1941 došlo v Bělehradě k převratu, orientace země se radikálně změnila. Nato se Hitler rozhodl Jugoslávii anektovat. Požádal Maďarsko o průchod pro německá vojska a o spoluúčast. Horthy a vláda s průchodem souhlasili, zároveň sdělili, že uplatní své územní požadavky teprve v případě, že se Jugoslávie rozpadne. Ministerský předseda Teleki se v depresi zastřelil. Maďarsko pak obsadilo Bácsku a další menší teritoria. Za čas se na obsazeném území aktivovali Titovi partyzáni. Na počátku roku 1941 vyhlásila maďarská vláda stanné právo v Novém Sadu a v okolí, represe probíhaly v druhé polovině února, záhy přerostly v organizované vraždění Srbů a Židů. Celkem přišly o život 3 – 4 tisíce lidí. (Jugoslávští komunisté pak po skončení války na revanš zavraždili asi desetkrát víc maďarských civilistů, to samozřejmě maďarské represe neomlouvá). „Novosadské krveprolití“ způsobilo ovšem skandál i v Maďarsku, oficiální místa nakonec zahájila vyšetřování, které v létě 1944 skončilo procesem. Vojenský soud odsoudil řadu obžalovaných, ale na potrestání už nedošlo.

Obžalovaný Sándor Képíró byl v po obsazení Bácsky kapitánem maďarského četnictva v Novém Sadu. Před soudem dnes stojí po třetí: v roce 1944 byl odsouzen k deseti letům vězení, v roce 1948, už za Rákosiho, dostal v nepřítomnosti čtrnáct let (podařilo se mu předtím uprchnout do Argentiny), hlavní svědek byl důkladně „předzpracován“ ÁVH (maďarská StB). V roce 2006, deset let po Képíróově návratu do vlasti, pak požádaly o trestní stíhání Středisko Simona Wiesenthala (byl veden na jejich seznamu válečných zločinců) a srbská generální prokuratura. Maďarské úřady vyhověly, a letos v květnu začal před Městským soudem v Budapešti proces. Képíró byl obviněn z toho, že přispěl k zavraždění až 40 lidí, že věděl o cíli razie, na níž se účastnili jeho podřízení, a že jim předal rozkaz, který obdržel od nadřízených. Státní zástupce žádal nepodmíněný trest. Soud si vyžádal lékařské dobrozdání, podle něhož byl obžalovaný přes vysoký věk a zdravotní potíže schopný stanout před soudem. Přivezli ho z nemocnice, byl na kapačkách.

Proces skončil osvobozením pro nedostatek důkazů. Soud dospěl k názoru, že se nepodařilo dokázat, že obviněný věděl o vraždění lidí bez vyšetřování a že se na popravách podíleli jeho podřízení. Okamžitě se odvolal státní zástupce, po třech dnech i obhájce obžalovaného (žádá zproštění obžaloby se zdůvodněním, že čin, z něhož byl obviněn, se nestal). Rozsudek tedy není pravomocný, o případu rozhodne odvolací soud.

Potud fakta. Proti rozsudku protestoval mj. i srbský prezident Tažič. Vyjádřil své rozhořčení, očekává reakci maďarské vlády a justice. Nepodařilo se nastolit historickou spravedlnost a zajistit trvalé usmíření mezi maďarským a srbským národem.

K celé věci čtyři poznámky. Za prvé, vždycky, když se v Maďarsku otevře podobný problém, vynoří se u nás pochybnosti: nemá náhodou proces politické pořadí, a vyrovnali se Maďaři vůbec se svou minulostí? Ovšem, Maďarsko jsou z našeho hlediska poražená země, totiž poražená ve válce, která skončila před 66 lety. Platí pro ně zásada, známá ze Švejka: „Streng behüten, beobachten“. To v „poražených“ vyvolává nespokojenost a vzdor. Politickým důsledkem jsou nynější dobré vztahy Maďarska s Čínou, vzbuzující leckde bezmocný vztek (Číňané jsou pragmatici a argumenty o poraženosti na ně neplatí). Je obtížné se z toho radovat, je ale dobré vidět, že je to taky důsledek nezodpovědné politiky ČR a Západu všeobecně.

Za druhé: je těžké se zbavit dojmu, že podobná podezření vůči Orbánově vládě (kterou je samozřejmě možné v lecčems právem kritizovat) tak trochu přiživuje taky maďarská opozice, která utrpěla ve volbách drtivou porážku. Podobně jako u nás kdysi v době opoziční smlouvy Unie Svobody, ale o hodně intenzivněji, se poté, co ji zklamala veřejnost domácí, dovolává sympatií veřejnosti a politiků na západě. Stěžovatelé ovšem poškozují nejen Orbána, ale i Maďarsko jako takové, v duchu zásady: fiat justitia, pereat mundus. Nepřipadá mi to rozumné.

Za třetí: automaticky se předpokládá (viz Tadžičovo prohlášení), že když je souzen válečný zločinec, jde o proces politický, resp. je třeba z něho politický proces udělat, např. zasahováním do soudní nezávislosti v sousední zemi. Ve skutečnosti i soud s válečným zločincem je právní, nikoli politická záležitost, jeho cílem je spravedlnost, řídí se zákony a respektuje, že ne vše, co je morálně pochybné, je taky trestné.

A za čtvrté, na okraj: v naší době se uplatňuje jakási záliba v odsuzování starců a stařen nad hrobem (týká se nejen nacistických, ale i komunistických zločinců). Jistě, formálně je všechno v pořádku, ale jakási trochu hnusná pachuť přece jen zbývá. Nejspíš pociťujeme – třeba jen podvědomě – nedostatek zločinů a zločinců mladšího data. Snad se nám to nevymstí.

Lidové noviny 29. července 2011