ARCHIV

Lidská práva lepší svět nevytvoří

Vítězství íránské advokátky při udělování Nobelovy ceny míru rozproudilo debatu o tom, zda-li mají být odměňování tvrdí nebo měkcí disidenti. V zásadě se jedná o spor, zda má mít přednost jistá míra absolutnosti, nebo schopnost činit se zlem kompromisy za cenu jasných výsledků. Tu absolutní podobu představuje lidskoprávní problematika jako celek.

Nekonečnost a prostředí stability

Koncesi na hodnocení mravní úrovně toho kterého režimu drží na Západě organizace na ochranu lidských práv. Tyto organizace vytvořily jednu z nejúčinnějších lobby, velmi čilou ve vrcholné politice. Jejich mediální vliv je bezkonkurenční. Nestrádají ani finančně, ani personálně - tvoří je zapálení lidé s vyhraněným smyslem pro spravedlnost.

Vůči opravdovému zlu jsou však lidská práva a organizace, které za ně bojují, bezmocné. Důvodů je více. Prvním z nich je jejich nekonečnost. Zatímco občanská práva specifikují ústavní normy, lidská práva jsou omezena pouze fantazií předkladatelů a jejich schopností učinit z nich skrze média společenský problém. Nedávno objevené právo dítěte na vlastní názor (viz vagóny metra) je dobrý příkladem.

Druhým problémem je jejich původ. Teorie lidských práv je dítětem dlouhého období blahobytu, stability a míru. V takové atmosféře se daří především výstředním intelektuálním konceptům, které postrádají hloubku a váhu, mají však mělkost a jímavou lehkost, charakteristickou pro paušalizace a vypjatá ega oproštěná od katastrof, pronásledujících méně šťastná místa této planety.

Od Mugabeho k Mugabemu

Třetím důvodem je pevná matrice lidskoprávních představ, aplikovaná na nesmírně různé společnosti, jak to praktikuje Amnesty International. Takovým sítem neprojde prakticky nikdo, kdo chce jakýkoli stát udržet pohromadě. Vinni jsou tak všichni od USA po Súdán. Zejména v sedmdesátých letech, za vlády Jimmy Cartera, dosáhla tato logika vrcholu svých možností. Podle historika Johnsona pracoval jeden z odborů amerického ministerstva zahraničí přímo proti americkým národním zájmům. To je situace, kterou dějiny diplomacie nikdy nepoznaly.

Nutné důsledky takové politiky jsou dva. Za prvé. Nikdo ze spojeneckých a klientských režimů neuvěří, že je něco takového myšleno vážně. V mezinárodní politice tak dochází k deziuluzi s fatálními následky. Za druhé. Výsledkem politiky řízené lidskoprávními ohledy je poškozování těch spojenců Západu, ke kterým si to lze dovolit a vrtkavé části uchazečů o finanční a vojenskou pomoc. Silní nepřátelé zůstávají nedotčeni. Triumfující aktivisté (podpořeni pošetilou státní politikou) přispěli tak k pádu nicaragujského Somozy. Byl nahrazen komunisty. Současně byl pronásledován Pinochet, jehož variantou byl pouhý chaos a občanská válka. Tak byla rozvrácena Rhodesie, když byl vcelku slušný režim Iana Smithe nahrazen Mugabem a zvůlí. Je to ten samý Mugabe, který dnes pronásleduje bojovníky za lidská práva policií a polovojenskými jednotkami. V tramvajích visí jeho plakát. V něm nám bojovníci za lidská práva vyčítají lhostejnost.

Zdeněk Švácha