Obrana České republiky

Výsledky loňských parlamentních voleb vyvolaly v mnoha lidech jakési euforické očekávání. Stačilo pár měsíců a vystřídala je všeobecná skepse a znechucení. Vleklá vládní krize kompromituje nejen vládní koalici, ale politiku všeobecně. Cynická akce „Děkujeme, odcházíme“ skončila triumfem organizátorů i zúčastněných, za neúspěch se nedá označit ani blokační a politická odborářská stávka. To je rámec, v němž se pak dějí věci. Například nedávné vyjádření ministra zahraničí Schwarzenberga, o němž už byla v Lidových novinách řeč. Jistě, je to jen detail, ale detail příznačný.

Pan ministr nejprve (v zahraničí) nazval své kolegy „paka“. Není jasné, zda měl na mysli koaliční partnery, nebo koaliční politiky včetně těch ze strany, které dělá předsedu, nebo snad dokonce všechny od komunistů po ODS. Pak přišel – v souvislosti s letem amerického raketoplánu, jehož se symbolicky účastnil i Millerův Krteček – s návrhem na to, aby se krtek dominoval v českém státním znaku coby symbol výroby tunelů, a do třetice všeho nepříliš dobrého s podobným nápadem, pokud jde o moravský znak – orlici by měla nahradit sojka práskačka z pohádek o Krakonošovi a Trautenberkovi. Byly toho před časem plné noviny. Skoro všechny, prosím.

Pan ministr dal bezděky, ale jasně najevo, co si myslí o státu, v němž vykonává významnou ústavní funkci, i o svých partnerech politicích. Údajně s humornou nadsázkou. Představte si, že by si podobně zavtipkoval třeba dánský ministr zahraničí: nejspíš by hned druhý den podával demisi. Představa je to obtížná, protože dánského ministra zahraničí bezpochyby něco podobného vůbec nenapadne.

Pan ministr si zjevně nepřipouští, že není nezávislý komentátor, který z odstupu sleduje politické hemžení, nýbrž dlouholetý významný účastník tohoto hemžení, za něž odpovídá -, v současné době významný ústavní činitel a předseda třetí nejsilnější parlamentní strany. Podařilo se mu nahrát na smeč Václavu Klausovi, který kdysi mluvil o ministrově „dvojí identitě“ (ve skutečnosti se zdá, že pan ministr nemá identitu žádnou).

Zdaleka ovšem nejde jen o pana ministra. Za daleko příznačnější považuji skutečnost, že veřejnost bere tyto výroky s jakousi shovívavou apatií. Kdyby někdo sáhl na Benešovu Třetí republiku, bude spousta lidí běsnit. Tohle jsou mnozí náchylni považovat za „vtipnou nadsázku“. Těžko z toho nevyvodit, že na svůj nynější stát slušně řečeno kašlou.

Česká republika má nepochybně řadu velmi viditelných slabin. Demokracie má viditelné slabiny, protože se o nich smí veřejně mluvit. Taky je otázka, kde se v lidech bere taková náročnost. Nebyli to náhodou voliči, unesení nesmyslným sloganem o výměně politiků, kteří pomohli do parlamentu tak obludnému útvaru, jako jsou Věci veřejné? A na základě svých životních zkušeností to vůbec nechápu, zažil jsem předtím celkem tři režimy, naštěstí jako malé dítě protektorát a poválečnou ČSR, pak „socialismus s ruskou tváří“ (pravda, nebyl monolitní, protože se střídavě upevňoval a rozkládal). Jistě, je snadné být lepší než tyhle tři. Předtím první republika, jíž Češi dosáhli na státní suverenitu, ohrožená neustále strachem z přežití (a strach demokracii moc nepřeje), ještě předtím šedesát let předlitavské ústavnosti, solidní prostředí pro českou národní emancipaci, ale politicky labilní a prosáklé neschopností řešit neřešitelné problémy. Dnešní český stát je svobodnější než všechny vyjmenované, jistě i proto, že ČR se zpožděním sledovala dějinný vývoj západní demokracie.

Poněkud komické je, že jsme ke svobodě a demokracii, které tvoří základ našeho státu, přišli skoro zadarmo, v procesu rozpadu ruského komunistického impéria. Zatím se nám tu svobodu a demokracii nepodařilo nějak podstatně zprasit. Především základní věc, svobodu kritiky minulosti, bez níž není budoucnost. To, že se někomu přihodí něco, co je vlastně dar, je v dějinách velmi obvyklé. Mělo by to obdarovaného vést k tomu, aby byl za něj vděčný a pečoval o něj jako ti věrní služebníci z Evangelia pečovali o hřivny, jež jim byly svěřeny. Místo toho je slyšet na jedné straně řeči o pakách, krtečcích a sojkách práskačkách, na druhé straně jejich fotografický negativ, nacionalistický fanatismus, jemuž se zvlášť daří v podhradí a přilehlých částech ODS. Příklady loajality aby člověk hledal lupou: například odbory se rozhodly respektovat jistě problematické rozhodnutí soudu a přeložit chystanou stávku o tři dny, i když s ním nesouhlasily. Respektují tedy státní rámec – a chce se mi dodat „stále ještě“.

Svobodný český stát, něco, co před rokem 1989 vypadalo jako pohádka, je předmětem pohrdavé nevšímavosti. Jedni na něj kašlou, druzí se netají úmysly udělat z něho opět monstrum. Prosím, nepřipusťme to.

Lidové noviny 8. července 2011