Kocovina na Facebooku

V dnešním Právu píší, že někdejší nadšení mladých „aktivistů“ na Facebooku z doby před loňskými volbami do PS je to tam. Nová generace, vyzbrojená novou moderní komunikační zbraní, chtěla změnit politiku a politiky. Teď nadšení vystřídal zmar. Boj proti korupci se provozuje jen na oko, reformy zastoupily škrty. A tak iniciativa KohoVolit.eu přišla s aplikací „NapišteJim.cz“, zprostředkující e-mailovou komunikaci mezi veřejností a politiky. V čele tohoto hnutí stojí „osobnosti“ – Václav Marhoul, Tomáš Hanák nebo Milan Šteindler.

Obávám se, že je tu jakési hluboké nedorozumění. Koncepce zní (od loňských voleb, které dopadly daleko hůř, než jak to na první pohled vypadalo): je třeba vyměnit jedny politiky za druhé. Tak přistupují pečliví šlechtitelé na zemědělské farmě k zvířátkům, která chovají: je to sice dobytek, ale dá se s ním pracovat, měnit vlastnosti, zvyšovat dojivost i podíl svaloviny. Akce „napište jim“ připomíná trochu spiritismus, který frčel po první světové válce. Tenkrát se psalo dokonce nebožtíkům. Svět živých a mrtvých je přitom oddělen podobnou bariérou, jakou vidí dnešní „aktivisté“ mezi sebou a „politiky“. Na jedné straně jsme „my“, normální lidé. Výjimečné postavení mezi námi zaujímají ti z nás, kteří umějí přesvědčivě předvádět např. Napoleona či Boženu Němcovou, nebo aspoň velmi rychle utíkat nebo vrhat různé předměty do úctyhodných vzdáleností. Na druhé straně barikády jsou „politici“, opovrženíhodní, ale my nad nimi zatím ještě nezlomili hůl. Je nutné dostat se jim na kobylku, ochočit je a přivést je k tomu, aby nás poslouchali.

Jenže tady je problém: koho a co mají poslouchat? Co vlastně chceme my? Boj proti korupci? Ukažte mi někoho, kdo by chtěl bojovat za korupci. Jde o to, jak. Reformy místo škrtů? Ale jaké reformy, jak mají vypadat? Když by se o tom začalo mluvit, ukázalo by se, že každý chce něco jiného. Je třeba artikulovat to, co „my, normální lidé“ („politici“ jsou bytostně nenormální) chceme, a to tak, aby se našly společné a přitažlivé ideje, kolem nichž se shromáždí lidé, ti lidé si vyberou své mluvčí, a to prosím ne podle toho, nakolik dovedou sugestivně předvádět Napoleona či Boženu Němcovou nebo velmi rychle utíkat, ale podle toho, že jsou schopni ty společné přitažlivé ideje prosazovat a nejen se mezi sebou hádat, nýbrž také nacházet konsensus a kompromisy. Takové činnosti se říká politika. Je zjevné, že se bez naší účasti nepovede. Nejde o to, nahradit jedny „politiky“ jinými, ale musíme být připraveni k tomu, abychom „politiky“ nahradili sami, a stali se, byť třeba jen na pětinový, desetinový úvazek, politiky sami. Úspěch toho, čemu se vznešeně říká „národní obrození“ stál na tomhle. A Havlíček a Masaryk psali o tomhe.

Heslo „vyměňte politiky“ je jistě správné, ale je to jen snadnější část úkolu. Vykopat někoho bývá jednoduché. Nesnadné je zabránit tomu, aby na jeho místo vlezl jiný, ještě horší. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je, dělat politiku sami. Aspoň trochu.

lidovky.cz 29.června 2011