Už jim zase narostl hřebínek

Odborářští aparátčíci byli po skončení čtvrteční stávky poněkud schlíplí. Rozhořčený pracující lid nezmlátil Kalouska ani se nepokusil podpálit Strakovku. Navíc na Palackého náměstí se sešlo asi 500 příslušníků lidu importovaných ponejvíce z nejrůznějších koutů republiky, během pochodu Prahou se rozmnožili ponejvíce o různé rudé extremisty, mladé i staré. Lidu je zatím nějak málo.

A co je ještě horší: ministr Kalousek si dovolil nemít z rozhněvaného lidu (v počtu cca tisíc osob) strach. Bylo to pojato jako obecné ohrožení. Jakešovi estébáci by to nedokázali klasifikovat líp.

Uplynul týden a odboroví bafuňáři pookřáli. Už uvažují o generální stávce, ovšem jen za dvou podmínek: za prvé, pokud se vláda nepodělá, a za druhé, pokud bude cítit, že u lidí je obrovská podpora pro takovou akci. Přiznejme si to, minulý čtvrtek bylo cítit spíše kulové. Ukázalo se ovšem, že i s kulovým se dá účinně pracovat – pár desítek řidičů metra a pár stovek strojvedoucích dokážou paralyzovat celý stát. Kdyby se přidali ještě stoupenci iniciativy Náš exodus, váš exitus, nemělo by to chybu – jenže těm se možná nebude chtít, už jsou v balíku. Generální stávka ostatně není jedinou možností: odborový aparátčík Středula zdůrazňuje: „žádnou formu protestní akce jsme dnes nezavrhli“. Pozdrav Bán Bůh.

Jak to vypadá s podporou u lidí? Podle přidružené agentury STEM (počítám, jak vidno, pro jistotu s tou nejhorší eventualitou) má vrchní aparátčík Zavadil 46tiprocentní důvěru, odboráři jako celek 41%. O nestranickosti odborů pochybuje sice 56%, ale to znamená, že 44% pochybnosti nemá. Jediný problém je v tom, že jednoznačnou důvěru odborům vyjadřuje 5% (zbytek je podle mého jen znechucen totální prohnilostí a rozvráceností vládní koalice).

Podobnou podporu měli komunisté v roce 1948. Zuřivých stoupenců už neměli moc, ale velká většina společnosti je sledovala s jakousi benevolentní lhostejností. Na volební vítězství něco podobného nestačí, na revoluční změnu nesenou Bělohradského „hněvem“ (převedeno do normální řeči krvelačnou zběsilostí) úplně.

A teď: jak vypadá struktura našich překabátěných odborů: jádro tvoří funkční aparát (pár tisíc lidí), zděděný z minula. Ten si případ od příkladu nabírá „aktivisty“, malé skupiny, schopné způsobit našemu státu (našemu, tím myslím v podstatě 10 milionů minus pár tisíc bafuňářů a maximálně pár tisíc „aktivistů“) pořádné škody (k ochromení republiky včetně hlavního města stačí pár desítek řidičů metra a maximálně pár stovek strojvedoucích). Jako dekorativní kulisa slouží členstvo, které je podobně jako lid těžko spočítat, ale je ho jistě moc. To vše je navázáno na ČSSD jako na vedoucí sílu společnosti. Zda to společnost chce, je fuk. Když se podaří udělat pořádný revoluční kravál, musí totiž formality jako volby, které mají měřit, co společnost chce, stranou. Rozhodující je hněv – tedy lidově řečeno, kolik těch, kterým se takovýhle způsob politiky nelíbí, a jak pořádně zas to dostane na budku.

Politický model, v němž hraje prim strana, zakládající svou legitimitu na pasece, kterou dokážou způsobit její úderné oddíly, tu už mnohokrát byl. Bude tu znovu?

lidovky.cz 23. června 2011