Klausova hvězdná hodina

Jsem rád, že článek vychází až po prezidentovu jubileu. Jubilea nutí i zaryté oslavencovy odpůrce, aby na něm hledali tak říkajíc „nit suchou“. Pohled na to byl občas komický. Klaus je člověk, který už svou letorou vzbuzuje vášně – pro i proti. I to brání věcnému pohledu.

Autor těchto řádků je podjatý. Zná prezidenta už pěknou řádku let a po krátký čas patřil k užšímu okruhu jeho spolupracovníků. Dnes k němu mám kritický odstup. Na rozdíl od jeho stoupenců i odpůrců si nemyslím, že se sporem o Klause stojí a padá svět. Mám k němu spoustu výhrad, rád bych však byl k němu spravedlivý.

Před drahným časem někdo na Klause vytáhl, že v šedesátých letech zastával tam jiné názory než po roce 1989. V každém případě se každý může přesvědčit, že v letech 1968-9 ve Tváři už Václav Klaus zastával přesně tytéž názory jako po listopadu 1989. A to v opozici proti představě, že je možné vybudovat tržní hospodářství bez soukromého vlastnictví, s níž přišli tehdejší komunističtí reformátoři. A dovedl, stejně jako po listopadu, kolem sebe soustředit lidi. Ve Tváři tenkrát vznikl spor mezi Mandlerem a Klausem: neměl žádný fatální význam, ale byl příznačný: Klaus byl tenkrát přesvědčen, že pokud se někde podaří prosadit tržní hospodářství, „vytáhne“ za sebou nakonec i politickou demokracii. Mandler oponoval, že rozhodující jsou politické změny, které svobodné tržní hospodářství v pravém slova smyslu teprve umožní. (Já byl v té věci na Mandlerově straně a jsem na ní dodnes). Nepřipadá mi to úplně nevýznamné.

Kamenem úrazu byly Klausovy aktivity za normalizace. Musel odejít z Ekonomického ústavu, nikoli však k lopatě, ale do jedné pražské odbočky státní banky. Mluvilo se o šedé zóně, považuju to za drzost. Vytvořil na bázi trpěné (tj. institucionálně zaštítěné) jakési diskusní fórum o ekonomických otázkách (chtěl jsem ho získat k účasti na „nezaštítěných“ samizdatových sbornících, napsal tam asi dva příspěvky, pak toho nechal se zdůvodněním, že ta trpěná činnost má pro něho větší význam. Jeho rozhodnutí považuju dodnes za legitimní). Jeho semináře měly nepochybně smysl, což se nejlíp pozná na tom, že mu je nakonec zatrhli (dobré věci bývají zároveň smrtelné). Ohrnovat nad podobnými iniciativami nos je symptom jakéhosi aristokratismu, pro budoucí svobodu měly přinejmenším stejný význam jako disidentské aktivity.

Tím se dostáváme ke Klausově hvězdné hodině, k prvním letům po listopadu 1989. Klausovi se podařilo prosadit vznik standardního politického uspořádání, postaveného na politických stranách, a v podstatě bezproblémové rozdělení federace. K tomu prvnímu je ovšem třeba říci, že vznikla vlastně jen jedna opravdu vlivná politická strana, ODS, a to cestou jakési privatizace Občanského fóra (původní disidentská garnitura neměla při své neohrabanosti a se svou utopickou ideologií proti predátorovi žádnou šanci). ODS ovšem zdědila po OF mohutné monopolní ambice, což se neblaze projevilo v dalším politickém vývoji (musím přiznat, že to jsem si tenkrát dost neuvědomoval). Rozdělení Československa bylo neseno ideologií „my jsme to nechtěli, ale když Slováci jinak nedají…“, která nebyla docela správná, měli jsme to chtít také. Byl to jakýsi populistický ústupek české veřejnosti, v tomto případě neměl osudové následky.

Další Klausova politika navázala na problémy vzniku jeho politické platformy. Snaha pojistit si politickou moc tím, že si stát zachová určité politicky „využitelné“ ekonomické instrumenty (především svůj vliv v bankovním sektoru) má dodnes katastrofické důsledky – např. rozbujelý státní sektor umožňuje podobné excesy jako byla nynější politická stávka (odbory se pohodlně usalašily ve státně monopolním sektoru, který mohou snadno paralyzovat). Ideologií se stal zastydlý národně socialistický nacionalismus z let 1945-8, nesený pocitem „suverenity“, české výlučnosti, nenávisti k „poraženým“ sousedům a provázený koketováním s postkomunistickým Ruskem. S prezidentským obdobím V. K. souvisí „tatíčkovská“ stylizace. V tom šel ve stopách svého předchůdce, ovšem s tím, že Havel navázal na líbivě kýčovité momenty (jezdil po světě a vykládal politikům globálně utopické představy, které neměl ani sílu, ani možnost realizovat, a ti to rádi slyšeli jako večerníček před spaním, z něhož se probouzeli do světa všední „přízemní“ praktické politiky), Klaus se stylizoval do pozice otce přísného, hádavého a opravujícího chyby.Jednoduše řečeno, Havlovi šlo o to, co nejvíce vlivným lidem se zalíbit, Klausovi o to, co nejvíce vlivných lidí nadzvednout (laskavý čtenář si doplní pádnější slovo). Upozornil na sebe stejně důrazně jako Havel, otázka je, nakolik to bylo příznivé pro český stát. Řekl bych, že obojí je špatně.

Shrnuto a podtrženo: Václav Klaus je úspěšný politik, který bohužel svůj úspěch už přežil. Jeho hvězdná hodina už uplynula.

Lidové noviny 20. června 2011