indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

18.4.-12.6. 2011

Profily odvahy

Střední a starší generace má u nás zafixovaný obraz „stávkokaze“. Čerpala ho vědomky-nevědomky za totáče ze slátanin jako je např. Olbrachtova Anna Proletářka. Dělníci bojují za svá sociální práva s mocným kapitalistou, který má spoustu peněz a dlouhé prsty; ten si uplatí pár lidí, aby za mrzký žold poškozovali stávkující. Nepochybně dříve, zejména v devatenáctém století, tomu tak leckdy opravdu bylo, a možná, že něco analogického přežívá někde i dnes.

Jenže to není vůbec případ včerejší stávky. Včera stávkovali naši odboráři proti státu a nynější vládní garnituře. Napadli vládní reformy, základ jejího programu. Vůbec nechci zpochybňovat, že na kritice může něco být. Zároveň jde o to, pomoci vládě, zvolené demokraticky před rokem, do politického propadliště, a pomoci do sedla sociálním demokratům. Pro tuto chvíli pouze konstatuji, že je to revoluční cesta. Nic víc.

Důvody těch, kteří se k stávce odmítají připojit, mohou být různé. Z povahy sporu mohou být i zásadní povahy, totiž že s takovou stávkou z věcných důvodů nesouhlasí. To je případ řidičky pražské tramvaje Zuzany Kostkové. Řekla k tomu redaktorovi serveru aktuálně.cz: „Já mám pocit, že reforma je nutná. Když mám v rodině problém, když se zadlužíme, tak musíme uškrtit dovolenou, kapesné, dárky na Vánoce.“ Nejde mi teď o to, zda má paní Kostková pravdu (já si myslím, že má), ale jen o to, že ten názor je legitimní, že je to dostatečný a slušný důvod, proč se ke stávce nepřipojit, a last but not least, že je to projev občanské kuráže. Paní Kostková a další, co se rozhodli vyjet, byli vystaveni jakýmsi atakům od svých kolegů (těch bylo sice podle novin deset – dvacet, ale i jeden proti deseti je dost velký nepoměr).

Na druhé straně barikády je odborový aparát, pak „aktivisté“ (např. těch deset-dvacet, co slovně atakovalo své nepočetné kolegy- „stávkokaze“). A konečně ti, co se podělali už předem, protože nechtěli být vystaveni takovému ostrakizování, nebo ve chvíli, kdy by byli měli vyjet. Ty poslední nechci démonizovat, podělat se je lidské. Bohužel však ne občansky produktivní. Všichni tihle lidé dohromady pak mají společné jedno: neriskují nic.

Titul článku jsem si vypůjčil z mé oblíbené knihy, napsal ji J. F. Kennedy. Základní myšlenkou je: politická odvaha je sama o sobě hodnota. I člověk, který se mýlí (a já si nemyslím, že by se paní Kostková mýlila), pokud projeví při hájení svého omylu vytrvalost a odvahu, pomáhá demokracii, protože podněcuje veřejnou diskusi, v níž nakonec vyjde najevo pravda (Masarykovo „demokracie je diskuse“ není žádná fráze; „uličky hanby“ nejsou ovšem žádná diskuse). A lidé jako paní Kostková dělají politiku – na té úplně nejnižší úrovni, tam, kde jsou v životě postaveni: vyjet nebo nevyjet bylo politické rozhodování.

Chtěl bych říci, že lidí, kteří jsou ve svém každodenním životě postaveni před rozhodování de fakto politické a projeví přitom občanskou odvahu, je třeba si vážit. Nebývá jich mnoho, ale v této věci stačí málo. Pokud ovšem úplně chybí, žádná demokracie nemůže vydržet. Proto mne poněkud zaráží malý zájem mých novinářských kolegů o podstatu problému. Pokud bychom např. připustili, aby ti lidé byli za své rozhodnutí ostrakizováni a diskriminováni, prohrála demokracie.

lidovky.cz 17. června 2011