Výprodej demokracie

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, je jasné, že se odbory rozhodly respektovat rozhodnutí soudu a stávku odložit. Zjevné ovšem je, že jednou bude, vláda těžko může dosáhnout něčeho jiného než odkladu. V každém případě máme nepříjemnou příležitost znovu nahlédnout do nitra vyspělé postkomunistické společnosti – společnosti, která už sice není ta předlistopadová, ale ještě není opravdu demokratická, a je otázkou, zda někdy vůbec opravdu demokratickou bude. Odbory jsou její významnou složkou. Jistě, demokratické uspořádání společnosti je bez svobodných odborů nepředstavitelné. Problém není v tom, že máme odbory, ale jaké odbory máme. A nejde mi o právní analýzu, ale co to politicky znamená.

Největší česká odborová ústředna vznikla perestrojkou komunistického ROH. Pohnutky tvůrců byly pochopitelné, báli se vakua v případě, že by se staré struktury bez náhrady rozpadly, působila i setrvačnost mohutného aparátu. Podstatné je, že nová struktura zdědila po svém předchůdci v podstatě monopolní charakter a zároveň otevřela prostor pro dost zvláštní konkurenci, která vlastně konkurencí ani nebyla – chtěla být jen důslednější a jaksi ještě odborovatější. Radikálnější sestřička se octla ve výhodné situaci: tlačí ČMKOS k radikálnějšímu přístupu (iniciátorem příští stávky je jedna součást ASO), komplikuje jí hledání kompromisů a zároveň vytváří situaci, v níž dosud silnější souputník a konkurent vlastně nemůže obstát. Je to poměrně pohodlné, rozdělení rolí je trochu podobné jako rozdělení rolí mezi KSČ a ČSSD v dvacátých letech minulého století nebo rozdělení rolí mezi „bolševiky“ a zbytkem sociální demokracie v Rusku v roce 1917 (nejde samozřejmě o ideje, jen o způsob, jak se radikálnější složka představuje veřejnosti).

Další zajímavá věc je role „aktivistů“. Nemusí jich být moc, je jen třeba, aby např. ze své profese dokázali i v relativně malém počtu způsobit těžko překonatelné potíže státnímu provozu (strojvedoucí, před časem nemocniční lékaři). Členstvo je pak významné jako jejich background (početné a příliš aktivní členstvo znamená pro každou organizaci mj. i velké potíže, je těžké ho zvládnout). Aktivisté jsou neodmyslitelní v blokační stávce, která se už v minulosti minimálně dvakrát osvědčila.

Podstatné je taky propojení velké odborové organizace (ČMKOS) s (jednou) politickou stranou. Stávka, která nás čeká, je specifickým případem stávky jako krajního prostředku obrany zaměstnanců přede zaměstnavateli. Zde stávkují státní a komunální zaměstnanci a stávkují proti vládě. Stávka má politický charakter, a jejím konečným cílem je fakticky dosáhnout revoluční cestou (dočasným či dlouhodobým zablokováním důležitých funkcí státu) revokace volebních výsledků z loňského léta.

Popsaný mechanismus může fungovat jen tehdy, když je státní moc (v našem případě vláda) slabá, rozvrácená a neschopná. Vyčerpává se mocenskými spory a nemá dost času a dostatečný konsensus k vlastní činnosti. Reformy, s nimiž přišla, jsou zmatené a jejich prezentace nepřesvědčivá (je např. už z formálního hlediska nepochopitelné, jak se může zabývat tím, v kolika letech se bude odcházet do důchodu za čtyřicet let, když k tomu nemá vůbec žádnou kompetenci; v té jedné konkrétní věci nespokojenost odborářů chápu). Navíc v konfliktu s nemocničními lékaři už dala najevo svou slabost.

To vše se děje v situaci, která ani náhodou neznamená sociální katastrofu - ostatně Alexis de Tocqueville upozorňoval na to, že Francouzská revoluce nevypukla v situaci dusivé a nesnesitelné bídy, ale v době už relativně stabilizované; a také „Pražské jaro“, první zhroucení komunistického režimu v „ČSSR“, postihlo režim rozvrácený vnitřními spory v době nepoznamenané velkými sociálními otřesy. Zjevně právě to je půda, v níž se nejlépe daří „hněvu“ (Václav Bělohradský), což je jen cudnější označení pro marxovskou nenávist. Ostatně základy pro napětí položili Klaus a Zeman v první polovině devadesátých let – od té doby se u nás prosazuje malicherný politický fanatismus.

A konečně: je krajně pokrytecké svádět nynější rozvrat, z něhož vykvetl jedovatý květ blokační stávky, na „politiky“. Můžeme za něj všichni. Například Věci veřejné, které dnes už mají jen minimální veřejnou podporu, jsou jen nejodpudivější plod iniciativ typu „Vyměňte politiky“, které loni v květnu poslechla většina veřejnosti (tato strana vypadá, jako by byla vytvořena přímo na zakázku). Politici se vyměnili, ale ti, co přišli, jsou ještě horší, než ti, co odešli. Bourat politiku je snadné. Jenže to vůbec nestačí, je třeba tvořit politiku novou a lepší.

Lidové noviny, 13. června 2011