Ani ruce si bez nás neumejou

Politický systém, který se u nás čím sdál tím víc prosazuje, považují ještě někteří naivkové za demokracii. Je to osudový omyl. Byly tu kdysi sice nastaveny základní formální parametry demokratického systému, ale pak se v průběhu jejich užívání vytvořilo něco zcela nového a původního. Použil bych pro to dlouhý, ale výstižný název „Ani ruce si bez nás neumejou“.

Demokracie vyžaduje také jakési nepolitické předpoklady: slušnost, morálku, víru. Z nich se pak skládá dobrá vůle. Naše politická cesta od roku 1989 je pozoruhodným dokladem toho, co vznikne, když se staví jen na formalitách a všechno ostatní chybí. Je pravda, že dotvořitel systému se jmenuje Jiří Paroubek, ale cesta k němu vede od svatouškovského pokrytectví Václava Havla přes fundamentalismus a cynismus Václava Klause a zamindrákovanou zášť, jejímž semeništěm je počínaje Milošem Zemanem ČSSD. Paroubek je jen závěrečný triumfální svorník toho všeho.

Systém je postaven na principu zásadní opozičnosti: pokud vznikne náhodou a z nutnosti nějaká koalice, funguje rovněž na jeho základě. Zásadou je, že bližní je nepřítel a nepřítele je třeba nenávidět.

Politický vývoj proto stojí na soustavné diskreditaci demokratických technik cestou jejich důsledného využívání. Pěkným příkladem je nová role Ústavního soudu. Ten teď rozhodl o tom, že dodatečné zdanění stavebního spoření za letošní rok je protiústavní a s okamžitou platností ho zrušil, snížení státního příspěvku pro příští rok bude pak třeba znovu projednat bez využití institutu legislativní nouze. Rozhodnutí je, řekl bych, správné (stát nemá co tahat vám z kapsy prachy, které vám už jednou poskytl, a něco si z nich ukousnout, a využití legislativní nouze byla průhledná dětinská finta). Zároveň má tak trochu pravdu i prezident Klaus, když běsní nad tím, že se z ÚS stala čtvrtá komora parlamentu. Jistěže, legislativa a exekutiva si to tak zařídila. Zákon, který je pro vládu zásadní, se nejdřív předloží PS, pak Senátu, pak se buď vrátí do PS, která Senát přehlasuje, nebo ujede přímo k prezidentovi, který ho buď podepíše, nebo odmítne - když ho odmítne, vrátí se znovu do PS. I když zákon projde úspěšně touto trnitou cestou, není vyhráno. Je předložen Ústavnímu soudu, který může všechno vrátit až na začátek. Na podobném principu je postavena hra Člověče nezlob se.

To ale ještě není vše. Pokud zákon projde i zde, přichází na řadu přímá demokracie. Její nejmírnější formou je petice: když ji podepíše dvacet milionů občanů, je vyhráno: nezapomínejme však, že i sto tisíc je hodně! Účinnější jsou organizované projevy lidového hněvu, organizované profesionály (ČMKOS a agentury na ní nezávislé). Zvlášť účinnými prostředky mimoparlamentní demokracie se ukázala být hrozba zablokování železniční dopravy a lékařské péče: patnáct milionů není třeba, stačí maximálně tři-čtyři tisíce ochotných). A kdyby snad, nedej Bože, tohle všechno selhalo, slýcháme (zejména z komentářové stránky Práva) temné náznaky, že by hněv lidu mohl propuknout spontánní a neorganizovanou cestou (samozřejmě, to si nikdo nepřeje, ale je těžké to nechápat, vždyť jde o zoufalství poctivých pracujících!)

Nejde o spor nějaké pravice s levicí, ale vlády s opozicí. Až si prohodí roli, bude se nová opozice chovat úplně stejně.

Konečná stanice tohoto impozantního vývoje se jmenuje Libye.

lidovky.cz 29. dubna 2011