Ve výjimečné situaci možno

Dnešní MfD konečně poskytuje trochu plastičtější pohled na okolnosti a motivy pověstné nahrávky poslankyně Kočí. Paní Kočí přitom není moc zajímavá: poté, co kdekoho namočila do údajného spiknutí, musí tvrdit, že si to všechno účelově vymyslila, aby zmátla své nepřátele. V té souvislosti prohlásila: Já nejsem typ člověka, který by dělal něco, za co se později stydí.“ To je hezké, ale už se stalo, což svádí k tomu, výrok obrátit: já nejsem typ člověka, který by se styděl za něco, co předtím dělal. To ale paní Kočí neřekla, samozřejmě.

Paní Kočí však bude za svůj prohřešek vytrestána hned dvakrát: z PS odejít nemůže (nahradil by ji nejspíš věrný véčkař), a coby opovrhovaná politická mrtvola bude za trest přesazena dozadu ke zdi. Připomíná mi Maryčku Magdonovou.

Péčí MfD jsme ovšem konečně dostali příležitost nahlédnout trochu do zákoutí duše významného, leč dosud nespravedlivě přehlíženého protagonisty toho nevšedního případu, člena a zároveň sponzora Věcí veřejných Lukáše Vícha (skládá se členstvo VV ze samých sponzorů? V tom případě by platilo: šťastná to strana!) Pokud jde o nahrávání an sich, zdálo by se, že pan Vích je v obraze: „Nahrávat někoho, to není mým zvykem.“ Platí to vždycky, totiž přesněji řečeno skoro vždycky: „Byla to výjimečná situace. Na estébácké praktiky žádné jiné praktiky použít nelze.“ Zde je třeba podtrhout dvojí: za prvé, pan Vích vlastně připouští, že použil estébácké praktiky. To se samozřejmě nesmí, leč ve výjimečných situacích. Zbývá otázka, co to vlastně taková výjimečná situace je. I to nám pan Vích v rozhovůrku pro MfD vysvětlil: k nahrávání se rozhodl, když s poslankyní jel autem na místo schůzky. „V tom autě tehdy začala mluvit o závažných věcech, které narušovaly celistvost strany. Proto jsem se ji později v kavárně rozhodl nahrát. Jasně, byli jsme kamarádi, ale to, o čem Kočí mluvila, byly závažné věci.“ A máme jasno: závažné věci, kvůli kterým lze podloudně nahrát i soukromý rozhovor s kamarádem, jsou například, když jde o narušení celistvosti strany.

Pan Vích pak záznam předal osobně do redakce časopisu Týden: „řekněme, že tam mám kontakt“. Notoričtí zvědavci by možná rádi ten kontakt znali, je to přímo šéfredaktor, nebo o něco menší ryba? Aby to bylo posichrováno, poskytl tentýž záznam jeho známý, reportér ČT1, prakticky zároveň veřejnoprávní televizi. Je to důkladné a pečlivé. Stalo se to až čtyři dny po pořízení záznamu, o tom, co se dělo mezi tím, nechci spekulovat.

Shrnuto a podtrženo: ilegálně nahrávat soukromé rozhovory s přáteli je v zásadě vyloučeno, výjimku možno učinit, když jde o narušení celistvosti strany. Narušení celistvosti strany je specifická forma celospolečenského zájmu, která ospravedlňuje i estébácké praktiky. Nepřipomíná vám to, milí čtenáři, náhodou něco?

lidovky.cz 26. dubna 2011