Buranství a politika

K případu nahrávky poslankyně Kočí se v sobotních novinách vyjadřuje řada osobností ta kříkajíc reprezentativních. Posuďte sami:

Jeden z nejvyšších ústavních činitelů (předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová): „Ukažte mi jednoho člověka v České republice, který řekne: slyšel jsem, jak někdo mluví jako dlaždič, kdo používá výrazy, které vůbec nepatří do slušné společnosti, a kdo si vymýšlí od A do Z, a chci, aby mne zastupoval. Nenajdete takového.“

Vědec (sociolog Tomáš Dvořák): „Pokud lze něco vyčíst z jejích mediálních vystoupení, tak je to zejména arogance a absence jakékoli sebereflexe.“

Nefalšovaný aristokrat (ministr a předseda TOP09 Karel Schwarzenberg): „Šestadvacetiletá holka, která se stane nejen poslankyní, ale i šéfkou klubu, která se podílí na jednáních špičky státu. Je naprosto pochopitelné, že jí to stouplo do hlavy.“

Duchovní (prof. Tomáš Halík): „Slečna poslankyně se upsala světu, který „není z pravdy“, který už nerozeznává, co je pravda a co lež, především proto, že se těmito „nestandardními otázkami“ vůbec nehodlají zdržovat.“

Na tom na všem něco je, někdy hodně, někdy méně. Vyjádření ministra Schwarzenberga je dobromyslné a poměrně ohleduplné, prof. Halík vystoupil s pathosem Abrahama a Santa Clara, a vypadá to, že jaksi v Hospodinově zastoupení (o jeho kompetentnosti mám v tomto případě jakési pochyby) vynesl soud nad duší paní poslankyně. Zásadní a zarážející věc je, že nikdo neuznal za potřebné zmínit se o tom, že šlo o nahrávku soukromého rozhovoru, kterou podloudně pořídil blízký přítel postižené, a následně svou kamarádku záznamem práskl jednak svému guru a jednak médiím. Nemyslím, že by se mělo říkat jen tohle, jen že by se to ze zásadních důvodů nemělo vynechat. Paní předsedkyni PS mohu ujistit, že když soukromě hovořím se svými blízkými přáteli, mluvím velmi často jako dlaždič a občas mi ujede výraz, který nepatří do slušné společnosti (erotické záležitosti nechávám stranou, jsem již stár). Jsem si stejně jako poslankyně Kočí jistý, že mne mí přátelé neprásknou, na rozdíl od ní jsem si tím jistý právem. Díky tomu bych mohl „zastupovat“, což mne ovšem ani nenapadne. A kromě toho: pokud by mne někdo z mých kamarádů práskl, byl by to primárně problém jeho, ne můj.

Zdá se, že lidem (dokonce i „osobnostem“) u nás totálně chybí schopnost rozlišovat. Jak to, že v divadle Rubín necítí, že je něco jiného inscenovat policejní záznamy rozhovorů lidí, kteří byli vyslýcháni kvůli trestné činnosti, a pokud se nemýlím, byli za ni následně i odsouzeni, a mezi podloudně pořízeným záznamem soukromého rozhovoru, který sice „sledovanou osobu“ pořádně kompromituje (na čemž, to připouštím, nechtěně, ale mocně spolupracovala), ale nelze ho ani náhodou kriminalizovat.

Necítit rozdíl mezi oběma záznamy znamená, je mi líto, projevit jisté buranství. A projev jistého buranství je i vynechat třeba jen bezděčně morální stránku toho, jak byl ten druhý záznam pořízen.

Závěr toho všeho je prostý: O tempora, o mores.

25. dubna 2011