Pohádka na dobrou noc

Motto: prezident Klaus nabídl rozhádané koalici za ministra vnitra opravdového nestraníka, totiž šéfa bezpečnosti v prezidentské kanceláři Radima Bureše.

Milé děti, budu vám dnes vyprávět pohádku.

V daleké zemi, za devatero horami a devatero řekami, žila byla společnost nezvedených chasníčků. Dělali si navzájem jen to nejhorší: nadávali si, prali se, okopávali si kotníčky, zkrátka všemožně si ubližovali. Když se někteří z nich dali do partičky, byli pak k sobě ještě ošklivější než k těm ostatním. A když si vybrali někoho, kdo by mezi nimi měl dělat pořádek, byl to zpravidla ten nejhloupější a nejošklivější. Vůbec, v zásadě mezi nimi platilo: čím menší chasníček, tím větší prevít. Kupodivu to však neplatilo obráceně (čím větší chasníček, tím menší prevít). V zakřiveném hodnotovém prostoru pohádky totiž platí jiné zákonitosti, než v tom našem obyčejném.

Když takhle vyváděli už drahně let, kde se vzal, tu se vzal, objevil se před nimi dědeček. Protože jsme v pohádce, dá rozum, že to byl dědeček pohádkový. Potřásal hlavou a pravil: hoši, hoši, jak na sebe můžete být tak oškliví! Ale víte co, něco jsem vám přinesl. Sáhl do šosu a vytáhl odtud malou krabičku. Položil ji na zem, a zatím co se do ní chasníčci jeden přes druhého dobývali, udělal to, co mají pohádkoví dědečci odedávna ve zvyku, totiž zmizel.

Chasníčci nakonec krabičku otevřeli, a co vidí: v krabičce je chlapíček, jako by ho opekl. To je namíchlo, očekávali nejspíš zlato a drahokamy, a začali dědečkovi, již nepřítomnému, nezřízeně lát.

Jenže to neměli dělat. Krabička byla samozřejmě taky kouzelná. A chlapíček se najednou zvětšuje, zvětšuje, až je z něho chlap jako hora. V ruce třímá obuch veliký jako koňská noha a začne jím chasníčky mydlit po pohádkovém způsobu, to jest hlava nehlava. Ti prosili, bědovali, naříkali, ale nebylo jim to nic platné. Nakonec je obral o všechno: o čepičky, o kabátky, o kaťátka a dokonce i o obyčejné propisovačky. To všechno nacpal do pytle, a najednou je menší, menší a ještě menší, až dočista zmizel.

Jenže samozřejmě nezmizel, přenesl se červí dírou na miliardy světelných let daleko, do chaloupky, kde bydlí kouzelný dědeček. Dědeček ho už netrpělivě očekával, rozprostřel plachetku, chlapíček do ni vysypal pytel s lupem, dědeček to všechno svázal do uzlíčku (z propisek měl mimořádnou radost), uzlíček dal před sebe na stůl, přistrčil židli, usedl a blaženě se usmíval, usmíval a usmíval.

A tak tam sedí a usmívá se až dodnes.

Dobrou noc, milé děti.